Banální zápletku jsem si vypsal takhle v prvním odstavci, protože je skutečně pouhou záminkou pro triumfální, ale v důsledku zbytečný návrat slavného Axela Foleyho. Eddie Murphy se tenhle projekt snažil odpíchnout ode dna dvě dekády, což nebylo snadné po průšvihové trojce a záplavě lákavějších alternativ (Mizerové). Nakonec svou kariéru přišpendlil na dva startovací kabely - na Prime Video se vrátil k Cestě do Ameriky (výsledek byl spíše rozpačitý, ale nikoliv úplně marný), na Netflixu mu nakonec zatáhli i toho čtvrtého Foleyho, ale velkou roli v tom hrál produkující Jerry Bruckheimer, který si na Top Gun: Maverick vyzkoušel, že ty legacy sequely s koňskou dávkou nostalgie mohou fungovat. Jak ale docílit toho, aby nešlo jen o partu důchodců, co chatrně deklamují staré hlášky a očekávají bouřlivý potlesk?

 

 

Receptem jsou prachy a producentský dohled. I v osmdesáti si to Bruckheimer umí pohlídat, i když hodně recykluje. Úvodní hokejová honička se sněžným pluhem a soundtrackem vytaženým z prvního filmu, nastavuje pravidla pro tuhle nostalgickou uličku. Krade se především z jedničky a ze dvojky. Z pokračování od Tonyho Scotta je tu povědomá akce, která je střídmě roztroušena po stopáži necelých dvou hodin (díky!), jedničku připomíná ten důraz na komedii, kdy se vlastně v téhle detektivce o nikoho moc nebojíte a hlavně neřešíte skrz naskrz průhlednou zápletku, která skutečně jen maskuje sešlost pamětníků po 30 letech. 

Aby to nebylo jen o kloubních přípravcích a vzpomínání na The Pointer Sisters, máme tu Foleyho dceru a snaživého policejního ohaře, který potřebuje trochu pošoupnout, což Murphy milerád zařídí. Taylour Paige je šikovná a Murphy díky ní uhraje i ty scény s tápajícím tátou, Joseph Gordon-Lewitt je pohotový a vtipný, ačkoliv tu skutečně spíš vyplňuje prázdná místa, než aby byl plnohodnotným parťákem. Tak trochu jako Justin Long ve čtvrté Smrtonosné pasti, kterou vlastně Axel místy připomíná. Jistě, Willisův comeback má větší měřítko a velkolepější akci, ale návrat hláškujícího boomera s nervózním ukazováčkem na spoušti a mládeží, co na jeho metody kouká jako tele na nový (tady teda starý) vrata, je víceméně podobný. 

 

Bruckheimer ví, kdy děj popohnat nějakou přestřelkou a kdy nasadit starou hlášku nebo song bez významnějšího pomrkávání do kamery (kdo ví, ten ví). Taggart a Rosewood spíš tu a tam vykouknou, ale jejich přítomnost je pro zmíněnou zápletku klíčová, takže všechno oddře skutečně nestárnoucí Murphy (vypadá pořád stejně a asi pohodlně odtáhne i pátý film), který vlastně ani nepotřebuje záporáka, stačí mu jen kamera a dvouminutová improvizace na zadané téma.

Axel F je tak trochu stand-upem komika z jiné éry. Je pomalejší, následuje archaické stereotypy a opravování vztahu mezi otcem a dcerou by bylo otřepané i v seriálu s důchodcovskou cílovkou z Arkansasu. Jako nostalgická odbočka ale snímek není zbytečnější než jiné legacy sequely posledních let a na rozdíl třeba od druhých, třetích Postradatelných, umí využít velkorysý rozpočet i solidní řemeslo. Určitě by to bylo o řád dál, kdyby za kamerou bylo belgické duo zodpovědné za třetí a čtvrté Mizery, ale i australský náhradník Mark Molloy jako by úspěšně navazoval svým debutem na režiséry, kteří v osmdesátých a devadesátých letech do Hollywoodu přišli ze světa reklamních spotů a videoklipů.

Čtvrtý Policajt v Beverly Hills tak rozhodně není další netflixovskou rutinou, dokonce si troufnu říct, že by v letních kinech udělal velkou parádu. Doma v obýváku si ho alespoň pustím s tátou, se kterým jsme jedničku a dvojku sjeli mnohokrát. Jen ten český dabing se logicky nechytá na původního Oldu Kaisera, takže podobné generační mosty musíte dělat s rodiči, co učtou české titulky nebo obstojně vládnou angličtinou, protože Murphy jede svůj slangem, který za čtyřicet let nijak neztratil na kadenci.

 

TLDR? Je to příjemné a nám filmovým kmetům to navodí falešný pocit, že stárneme stejně pomalu jako Eddie Murphy. Už za takové podrbání za ušima budou mnozí rozdávat palce nahoru. Jistě, nakoukat byste měli minimálně jedničku, abyste pochopili, proč se všichni ti dědkové zubí, kdykoliv jim začnou při přebíjení brokovnice vrzat kolena, ale jako předpotopní akční komedie to vlastně na mainstreamové publikum bude fungovat i mimo kontext. 

Jako bruckheimerovka je to už sice stín starých časů, ale při dnešní žánrové bídě fanouška potěší, když se k vybuchujícím “angličákům” přidá nervózně se kolíbající helikoptéra a do hry vstoupí mexický kartel s velkými bambitkami. Vidím to moc růžově? Ty nostalgické brýle jsou volně v prodeji, jen do nich musíte ve správný čas dorůst.