Po smršti výběrových upoutávek si už minimálně týden plácáme v trailerové obdobě Súdánu. Chudoba, hlad, prach se lepí na patro, a na netu se neválí žádný klípek, který by nám okamžitě nalil elánu. Ale znáte to, letní hity stepují na zápraží a my si právě užíváme poslední chvilky ticha před bouří. Ticho určitě svědčí i našemu mírumilovnému válečníkovi, jehož charakteristika nevypovídá nic o postojích k válce v Iráku, nýbrž o stavu mysli, k němuž v zájmu tepla v divákově srdeční oblasti dospěje. Chvíle pohody a mladického hemžení na sportovišti, studentské party i v posteli s pohlednou „kolegyní“ nás nečekaně dravě přivádí až k osudné automobilové nehodě, po níž se všechno bortí – rodný list Nicka Nolteho nevyjímaje. Chlapík, jenž ještě nedávno balil Julii Roberts v romantických komediích, už dle svého mínění dorostl do pozice šedovlasého mentora, jehož existence v kinematografické historii se odvíjí od snahy zklidnit a potěšit zdemolovanou duši. Tipněte si, jestli se mu zadaří. I když, upřímně, po rozvolněné mezihře a pohledném finiši, kde kvůli patosu kamera efektně prolítává skrze gymnastické kruhy, by správnou odpověď neuhádl jen ten největší ignorant (nebo jak jinak se slušně řekne „dement“?). Při tom i ten může docenit nápaditě komponované výjevy okoukané tak trochu z Americké krásy i Kultu hákového kříže, ale i přebarvenou Amy Smart. Ačkolv blond je prostě blond.