I srdce Evropy má svého ikonického detektiva. Podsaditý major Kalaš se neprojevuje úctyhodnými fyzickými výkony, ani úsudkem na úrovni geniálního Sherlocka Holmese, sledovat jeho práci v terénu je přesto povznášející. Kalaš vystupuje jako autorita, která si libuje v převypravování toho, „jak se to stalo“ (a nemusí si být svým vrahem ani tak moc jistý – má-li před sebou sprostého podezřelého, zkrátka pálí).

Hluboko posazený hlas a respektování hodnou postavu vybavuje bryskním úsudkem, díky němuž si dokáže snadno spojit dvě a dvě (indicie na místě), vynásobit je odmocninou šedesáti (psychologické pozadí podezřelých), a pak dvakrát podtrhnout a sdělit výsledek (usvědčit vraha závěrečnou lstí).

Kalašův stoický výraz a to, že s ním pozvolna odkrýváme všechna krvavá tajemství (s čestnou výjimkou toho posledního, tak abychom dostali za tepla finální odhalení), umožňuje rozvířit okolo detektivních případů fascinující atmosféru. Černobílá kamera a nervy drásající hudba, se pomiliónté projevují jako hutný pohon správné kriminálky.

Po stopách krve ženou natolik neústupně, že se Kalaš a spol. obejdou i bez vypjatých naháněček a psychologického zapojení detektivů samotných. Kalaš a jeho kumpáni jsou jako sochy, jež při veškerém rekonstruování a objasňování zůstávají netknuty – z pozorování jejich pátrání přesto mrazí takřka absolutně.