Německý spisovatel Günter Grass napsal Plechový bubínek jako součást svojí trilogie z Gdaňsku, kde se sám narodil (následují Kočka a myš a Psí léta). Oscarový Schlöndorffův film zachovává zvláštní, často trochu zvrhlý humor předlohy, dosáhl přitom ale o něco větší kontroverze. To, co je v psaném textu jenom materiálem pro čtenářskou obrazotvornost, dostává ve filmu přesnou a možná až příliš konkrétní podobu. V době natáčení jedenáctiletý David Bennent tady postupně ztvárňuje Oskara jako novorozeně, tříleté dítě, dospívajícího mladíka sbírajícího první sexuální zážitky a konečně dospělého muže. Náznak jeho erotických scén dokonce způsobil poměrně proslulou aféru z roku 1997, kdy byly v Oklahomě na několik měsíců soudně konfiskovány všechny nosiče s filmem (zdravý rozum naštěstí v tomhle případě nakonec zvítězil).

Tím ale kontroverze nekončí. Plechový bubínek si nese pověst nechutného filmu, který využívá estetiku hnusu – přírodního rozkladu a odpornosti lidských zvyků nebo rituálů. Nejde jenom o proslulý záběr úhořů nachytaných z moře do tlející koňské hlavy nebo lidského embrya zpomaleně padajícího na podlahu ordinace. Hnus často vyplývá čistě jen ze způsobu, jakým se prezentují věci, které jinak na plátně uvidíte běžně: jídlo, dětská hra nebo nahota. Sex se většinou podává poměrně vulgárně, bez romantického okouzlení. Téměř každá milostná scéna má v sobě něco zvrhlého, alespoň malý detail budící odpor. Nic není úplně čisté a tak vlastně ve filmu chybí jakýkoli opravdu nevinný prvek. Každá z okruhu nejdůležitějších postav lže, podvádí nebo zneužívá druhé ve svůj prospěch. Jediný Oskar je ale ve svém nesouhlasu se vším důsledný.

Interpretovat tenhle film jako jednostrannou kritiku diktátorských režimů prostřednictvím nevinného dítěte je sice dost populární, ale sporné. I samotný Oskar Matzerath má totiž k dětské nevinnosti pěkně daleko. Kritikem lidského chování se tady stává malý přechytřelý a sebestředný spratek, noční můra všech rodičů a dětských psychologů, dítě, kterému byste občas nejraději pár vrazili. To on je vypravěčem celého příběhu a z jeho nelítostné sarkastické perspektivy jsme nuceni vidět všechny události.

Nepříjemný dojem ještě přirozeně zesiluje David Bennent se svým zvláštním vzezřením vykuleného skřeta, který by se určitě výborně uplatnil v nějaké variaci na horory o dětech posedlých ďáblem. Ironicky ztělesňuje vlastnosti a sklony, které jeho dospělým protějškům chybějí; nesmlouvavý protest a obranu svých zájmů. Zároveň ovšem sám jedná naprosto bezohledně. Když jeho plán se „zamrznutím“ v dětství docela očekávatelně nevychází, musí se začít sám vyrovnávat se životem a je stejně ztracený jako dospělí, kterým se dřív vysmíval.