Podtitulkem jsem vás asi nalákal, ale dál už to tak slavné nebude. Miluju akční filmy. Nevadí mi dokonce ani akce obalená do rodinného pozlátka jako ve Wahlbergově teď-už-sérii The Family Plan nebo další teď-už-sérii Nikdo. Jenže odtud potud. Playdate od Luke Greenfielda (ano, to je ten šikula, co kdysi natočil Holku od vedle, můj milovaný rom-com, co tu má asi třísekundové cameo) bohužel spadá do kategorie amazoňáckých nízkorozpočtovek, co přijdou a odejdou. Řečí mileniálů “akční béčka po desáté”. Jenže on i ten osmdesátkový Seagal nebo Lundgren vydržel v hlavě dýl. Vzpomínáte třeba na Love Hurts s Ke Huy Quanem? Jackpot s Johnem Cenou? Podobně jako Playdate vlastně neurážející žánrovky s přímočarým příběhem, solidní akcí, ale totálně zapomenutelnou patinou. Filmy, co pobaví, zasytí a opustí sluneční soustavu s prvním spláchnutím na záchodě.

Mělo by mě to urážet, nebo mám mít radost, že kaskadéři mají - lidově řečeno - co žrát? Asi spíš to druhé. Zvlášť když je na Ritchsonovi vidět, že si roli sympatického a přerostlého ňoumy užívá podobným způsobem jako kdysi Arnie své komediálnější party. Abychom tedy začali od Adama, jakkoliv tenhle film již tradičně startuje akční scénou, aby o deset sekund později nahodil tradiční titulek “o několik hodin dříve”. Jestli je nějaké klišé moje vůbec nejméně oblíbené, je to právě tohle.

Jdeme si hrát: FOTOGALERIE

Kevin James, který skrz jojo efekt zakotvil u image typického amerického taťky, tu bere nevlastního syna do parku, kde potkává alfasamce, co svému klukovi háže míč nadzvukovou rychlostí a pak se s ním pere způsobem, z něhož by dostala kopřivka většina borců z UFC (kromě pana Procházky, že ano). Kluci se však rychle skamarádí a kamarádit se evidentně chce i Ritchson, takže následuje návštěva u něj doma, kde věci naberou rychlý spád.

Nechci ani u takové blbiny spoilerovat, ale tohle je záležitost prvních dvaceti minut. Ukáže se, že Ritchsonův syn není jeho syn. Ideály a steroidy nabušený sekuriťák si ho prostě půjčil v zájmu vyššího dobra. Následují honičky, bitky a automobilové spektákly, všechny přesně v přijatelném průměru, z něhož nic nevykukuje, ale ani nic neuráží. Minuty spokojeně ubíhají a čím víc děj přestává dávat smysl, tím víc pozorujete, že jste to ještě nevypnuli hlavně kvůli Reacherovi, co kromě pravých háků rozdává hlavně one-linery a úsměvy na všechny strany. 

Celé je to hrozná pitomost i optikou těch devadesátkových béček, infantilní je to místy tak, že to soupeří s televizními bijáky z Disney Channel, což už jsme zase u doby dávno minulé. Luke Greenfield už to asi líp umět nebude, u Ritchsona je to trochu autopilot mezi seriálovými sezónami, jakkoliv se ukazuje, že má kromě velkých bicáků i slušný komediální timing. Obávám se ale, že po srandafilmech s hromotluky už pomalu přestává být poptávka a jen na výrazné záporáky je Ritchsona škoda. 

Přehrajte si trailer Stejně tak je škoda vašeho času na tyhle žánrové průměry. Úplně chápu programové šéfy Prime Video, kteří vědí, že na Reacherův headshot každý taťka ochotně klikne, zvlášť když jde o film, který může s klidem prezentovat i zbytku rodiny v sobotní podvečer. Za cenu jednoho hollywoodského blockbusteru podobných snímků pořídíte pět. A když vynásobíte tu sledovanost, tak to prostě tabulkově vychází. Zároveň ale podobně jako v případě filmových komiksů hrozí únava materiálu, bez ohledu na vypiplanou choreografii a vraky aut létající vzduchem. Když ta akce navíc vypadá jako vejce vejci, rázem se začne divák zajímat o to ostatní. A v tom Greenfieldův film prostě selhává, protože zápletka je absurdní, lokace rutinní a záporáci vlastně k smíchu. Celý závěrečný akt, kdy se někdo pokusí předchozích osmdesát minut “vysvětlit” s vážnou tváří, už je doopravdy hra s divákovou trpělivostí. A to by se lehkonohým akčňákům stávat nemělo.

Tak už nám sakra dejte toho Wolfensteina, ať můžeme chválit. A napište mu tam nějaké indianajonesovské verbální stíračky hned poté, co se dotočí hlavně rotačáku, který bude B.J. pohodlně držet v jedné ruce.

Film probíráme i v MZ Live: