„Takže to je ten slavný únik Jacka Sparrowa? Jenom jsi tři dny ležel na pláži, popíjel rum a…“ „Vítej v Karibiku, krásko.“

Kdo by tehdy čekal, že uvítání v Karibiku bude tak filmařsky opojné, vzhledem ke zdrojovému materiálu. 

Je tomu přes dvacet roků, co si odbyli premiéru Piráti z Karibiku, adaptace románu, komiksu ehm zábavné jízdy v Disneylandu. O tom, jak katastrofálně takové věci obvykle dopadají, se můžete jednoduše (a bolestně) přesvědčit, když si pustíte Country Bears, kteří měli premiéru během natáčení Pirátů a sdílí s nimi rodokmen. Výsledek byl takovou pohromou, že studio Disney zvažovalo produkci Pirátů stopnout, a možná by tak i učinilo, kdyby se už režisér Verbinski a spol. nenacházeli v pokročilé fázi natáčení. 

Byla tu ještě jedna věc, která nedávala studiu spát. Johnny Depp. Samotný důvod, proč dnes Piráti patří k legendárním dobrodružným filmům. Ten vedlejší postavu KAPITÁNA Jacka Sparrowa, která původně ani nebyla ve scénáři a Ted Elliott a Terry Rossie ji přidali jako koření (nezmiňujte toto slovo před Východoindickou společností) až poté, co byla základní zápletka ustanovená a napsaná, proměnil v nejpamětihodnější figuru celé pirátské ságy. Deppova kreace je prodchnutá svobodomyslným manýrismem, větroplachostí a krokem opilého korábu. A vynesla mu neslýchanou oscarovou nominaci, jen pomyslete, za komickou roli ve fantasy dobrodružství! 

Depp však nebyl první volbou, scenáristé si mysleli na na Hugha Jackmana (jméno Jack), ale Deppovo pojetí Gorea Verbinského nadchlo. Jak známo, Depp založil své herectví na rockerech, jelikož usoudil, že piráti byli odvázanými rockovými hvězdami éry plachetnic a zámořských objevů. Za vzor mu posloužil zejména Keith Richards z Rolling Stones (který si pak zahrál Jackova otce ve třetím díle). 

Ani Jackova nemesis, kapitán Barbossa, který je postaven na slavném pirátu Barbarossovi, nebyl obsazen první volbou. Tvůrci roli nabídnu Robertu De Nirovi, ale ten s díky odmítl. Geoffrey Rush, který produkuje na plátně s Deppem obrovskou cynickou a komediální chemii, jej však zdatně nahradil. Keiře Knightley v roli Elizabeth bylo během natáčení pouhých sedmnáct, a tak ji všude doprovázela matka. Při obsazení Willa Turnera se rozhodovalo mezi Orlandem Bloomem a Heathem Ledgerem, ale studio sázelo na Bloomovu rostoucí popularitu díky Pánu prstenů, a tak dalo přednost jemu. Bloom pak obsadil vedle blockbusterových Vánoc i léto, jelikož první Piráti premiérovali mezi Dvěma věžemi a Návratem krále (a já si živě pamatuji, jak to byl jeden z důvodů mé dětské návštěvy v kině). 

Keira, Depp, Bloom a Zoe Saldana v jedné z vedlejších rolí tvoří nepopiratelně jeden z nejatraktivnějších castingů vůbec. Rush byl krásou Keiry Knightley do té míry konsternován, že si vymínil, aby se ve scénách sdílených s Eizabeth vždy nacházel nalevo, kam divákům zrak přirozeně inklinuje, protože byl přesvědčený, že by mu jinak nikdo z diváků vedle herečky nevěnoval pozornost.

Počátkem nultých let byly pirátské filmy pokládány za finanční vrak, za prokletý subžánr, v němž se neskrýval ani zlomek pokladu. Ostrov hrdlořezů z poloviny devadesátek v podstatě potopil tento celý subžánr dobrodružného filmu a bukanýři byli všechno jen ne cool. Producent Jerry Bruckheimer však dal na svůj instinkt a v osobě Gorea Verbinského našel ideálního režiséra.  

Verbinski, který předtím natočil Kruh, využil své hororové zázemí znamenitě, podobně jako Peter Jackson. Oba připravili dva z vizuálně nejpřesvědčivějších fantasy filmů nejen nultých let. Kombinace miniatur, natáčení na lokacích a rychle se rozvíjejícího CGI dělá z Pirátů (a jejich pokračování) vizuálně nesmírně vtahující podívanou. Jak je atmosférické svícení a hloubka a promyšlenost scény v Pirátech odlišná od většiny vybledlých komiksovek, bez kontrastního color gradingu, s mělkým svícením, dvojrozměrností. 

Další trojrozměrnost, která příjemně překvapí, je trojrozměrnost postav. Každá má srozumitelnou motivaci: Barbossu a jeho prokletou posádku žene touha navrátit poslední kousek rozkradeného Cortésova pokladu, a zlomit tak kletbu, která jim brání cítit vánek i potěšení z jídla (jak tragicky působí, když nakonec cítí jen chlad, svíraje jablko, do něhož už nemá možnost se zakousnout). Jack dělá vše proto, aby získal zpátky loď, kterou mu jeho stará posádka „zrekvírovala“. Will chce zachránit Elizabeth a Elizabeth na oplátku Willa. A Norrington, ačkoliv slouží jako překážka pro milostnou dvojici, je ctnostný muž, který respektuje Elizabethinu volbu, a důstojná hrana milostného trojúhelníku. Kolikrát už jsme viděli, že postava, kterou si má hrdinka proti své vůli vzít, je jednoznačně odpudivá. 

Postavy tak mají své agendy a jednají podle nich. Všechna jejich rozhodnutí působí velmi uvěřitelná a organicky. Will je možná naivka, ale i ten je ochoten jednat podle potřeby a osvobodit piráta, pomůže-li mu to osvobodit unesenou Elizabeth. 

Scénář dává prostor minulosti postav, které nepůsobí, jako kdyby jejich život začal v momentě, kdy se spustí kamera. Postavy jsou starší než jejich nástup do vyprávění, což je nejvíce patrné na Jackovi, který kolem své osoby dokázal opříst dokonce mýtus („Vy jste ten nejhorší pirát, o kterém jsem slyšel,“ pronese pohrdavě Norrington. „Ale slyšel jste o mně,“ opáčí Jack. „To je ten slavný kapitán Jack Sparrow?“ durdí se na zapomenutém ostrově Elizabeth, když zjistí, že legendy o Jackových únicích nejsou vždy kreativní či hrdinské). Navíc si všimněte, o kolik bohatší je slovní zásoba postav ve srovnání s dnešním jazykem blockbusterů. 

Scénář však neexceluje jen v zápletce a budování světa spolu s postavami, Piráti jsou plní vizuální i verbální komiky a mistrovských slovních výměn. Humor často plyne z kontrastů: vznešené držení těla, jak se Jack ve své úvodní scéně vypíná k nebi, jen aby kamera odhalila, že stojí na malém stěžni potápějící se bárky, která se dokodrcá do přístavu sice jen tak tak, ale přesně v tom čase, aby mohl Jack vystoupit bez namočení bot. 

Zmínku si zaslouží i prvotřídní absurdní humor, který často vzniká dořeknutím či úsměvnou doslovností a hrou s jazykem: „Všichni jsme muži slova – až na Elizabeth, která je žena.“ „Papoušku pana Cottona, stejná otázka.“ „Parlay.“ Byl to vlastně hned ten první z pirátských filmů, který se nejvíce nesl „na vlnách podivna“.

Filmem se line motiv svobody – ať už jde o Elizabethino sevření uvnitř konvencí a, doslovně, uvnitř korzetu, Elizabethina a Willova příslušnost k odlišným třídám, které zprvu brání jejich lásce, a zejména Jackova řeč, která představuje loď jako koncept svobody.

Celá tato mytologie svobody okolo pirátství pak bude naplno rozvinuta až ve dvou pokračováních, a zejména ve třetím filmu, kterému nemůže většina MovieZone přijít na jméno. Já však budu bránit trilogii jako celek, i přes její chaotičnost, užvaněnost, překombinovanost a v případě Na konci světa nemožnost sledovat zápletku.  Nápaditost, Leoneho citace, Zimmerovy (a Badeltovy) nezapomenutelné melodie, šlapání na plyn (nebo spíš vítr do plachet) – to vše je vlastní i dvojce a trojce. 

První Piráti z Karibiku jsou nicméně nejzářivější perlou v pirátské sáze. Divák je zde opakem oběti prokletí Cortésova pokladu – cítí naplno, intenzivně, prožívá dobrodružství, romanci, vzrušení, humor. Neboť Prokletí Černé perly je dost možná nejlepším dobrodružným filmem nového tisíciletí. Duchovně. Ekumenicky. Gramaticky.