Že je Lars von Trier zlý bazilišek, který vydírá své diváky i spolupracovníky všemi dostupnými prostředky, víme už dlouho. Jenže tvůrci, který má na csfd.cz celou svou tvorbu v červeném poli, se musí mnohé odpustit. Zákeřný atak na naše emoce je totiž veden velmi umně. Trier se nebojí experimentů, které odkrývají (ne)možnosti média a bez obalu poukazují na svá střeva. V Manderlay i Dogville umístí postavy na divadelní pódium, snímá je jako v kterémkoliv jiném hraném filmu s kulisami a exteriéry, ale neustále používá brechtovských zcizujících momentů. Při otázce, zda jsou výše zmíněné filmy samostojné filmy a nebo záznamy divadelního představení, se lehkou drzostí usmívá, jako by se ptal: „Vy jste nepochopili“? U Pěti překážek to nebude jiné.

Trier Pěti překážkami vyzval svého učitele, režiséra Jørgena Letha, k tomu, aby vytvořil pět remakeů jeho vlastního filmu Dokonalý člověk (1967), jenž je výrazově strohou esejí o životní slasti, v němž mužské a ženské postavy vyjadřují neustálý údiv nad vším co dělají a nebo si myslí (ve smyslu: neustálý údiv činí člověka dokonalým). Postup je jednoduchý: oba tvůrci se sejdou, vznikne zadání (např. film se musí odehrávat na Kubě a každý záběr bude mít jen 12 políček atd.), sledujeme přípravu, uvidíme část nového filmu, aby se ba opět sešli, zhodnotili výsledek a jelo se nanovo. Trier prostřednictvím Pěti překážek zjišťuje nejen to, zda vůbec lze vytvořit předělávku něčeho, co už je pro autora dávno uzavřené, ale odhaluje i meze zobrazitelnosti, problematizuje ustálené formy, zamýšlí se nad otázkami smysluplnosti a nádavkem ohledává to, kdo je vlastně autorem díla. Žádná z otázek totiž vůbec není tak samozřejmá, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Nesedí už ty základní: co/kdo je vlastně předmětem filmu Pět překážek a kdo je jeho autorem. Je cílem natočit pět jiných filmů o tom samém a jinými prostředky říct „to stejné“ a zároveň přidat „to jiné“, které se pojí s každým novým postupem a formou? Je Pět překážek Trierovým filmem? Dal sice původní impulz, během celé stopáže jej usměrňuje, leč sám vlastně netočí. U pátého segmentu je to totiž také nejisté. Je tedy film o Trierovi a jeho potřebě sofistikovaně manipulovat? Není to nakonec další hra? Trier se v posledním Lethově filmu, k němuž napsal i komentář, ke svým motivacím přiznává. Zní však jako další vrstva mystifikace. Máme mu tedy věřit? Je Pět překážek o Trierovi nebo o procesu tvorby – ve smyslu pět filmů jako příklady nesčíslných tvůrčích možností - či o polozapomenutém Lethovi žijícím v ústraní na Haiti, kterému Trier dává druhou šanci? Co si Leth od předělávek slibuje? Proč je překážek jen pět (fakticky je jich mnohem víc, na každý příběh několik) a ne sedm nebo dvacet? Je v překážkách nějaký cílený záměr a nebo jen plezír? Trier evidentně mnohé vymyslel přímo před kamerou, jde o náhlé impulzy. Nejsou podobně interpretačně otevřené projekty poněkud samoúčelné a zahleděné do sebe sama? Vždyť pokud dnešní divák něco postrádá, pak je to přesvědčení, že to s ním tvůrci myslí vážně. A chce se vám na to vůbec jít? ;)

Mimo původního Dokonalého člověka tedy vzniklo pět krátkých filmů. S přibývajícími minutami je však stále jasnější, že v tomto experimentu jde spíše o vyjasnění tvůrčích pozic mezi oběma autory a neustáké balancování na hraně dokumentu a mystifikace, než o natočení libovolného množství filmů. Ani původní Dokonalý člověk totiž nepatří k neproblematickým skvostům světové kinematografie a tudíž význam předělávek spočívá trochu na vodě. Kde totiž Trier bere právo na to, aby obrátil učitelské role, případně určoval, zda je film povedený a nebo nepovedený? Viz segment, kdy chce, aby Leth svůj bombajský film přetočil, protože se "zadavateli" nelíbí pozadí. Nebo úplně poslední snímek, který převrátí vzhůru nohama úplně všechno, co jste doposud považovali za platné a důvěryhodné - a sice jaký je vůbec mezi autory vztah.

Pět překážek pro mě osobně zůstává Trierovým – neTrierovým nejzábavnějším filmem, i když mám vlastně víc otázek než odpovědí. Trier si teď určitě sedí někde ve svém kodaňském bytě, popíjí tvrdý alkohol (k jehož konzumaci se ve filmu dobrovolně přiznal), píše další scénář, který nám opět zamotá hlavy, a směje se, jak nás dostal. A nebo vymýšlí nějaký další dogmatický kodex. Možná chtěl Pěti překážkami vyjádřit něco velmi důležitého, možná se opravdu „zamýšlí“, jak se o tom píše v horních odstavcích…Ale docela dobře možné je, že si chtěl jen zašpásovat na „účet volaného“ či účet náš. Ať tak a nebo onak, má u mě body za to, že jsem se ani chvíli nenudil a napjatě čekal, co přijde vzápětí. Možná na tom budete podobně. Dejte nám pak vědět, co jste si z této hříčky odnesli.