Českým filmům se často vytýká to, že se obrací se svými příběhy do minulosti a že tu nevznikají díla, která by se věnovala současným problémům a současným lidem. S tím tu polemizovat nebudeme, do značné míry je to pravda, ovšem kdyby se domácí filmaři vraceli do let minulých a plodili díky tomu takovou kvalitu, jako v roce 1999 Jan Hřebejk a Petr Jarchovský, nejspíš by to nikomu nevadilo.

Po třinácti letech už můžeme o Pelíšcích mluvit jako o domácí klasice a když je člověk dnes náhodou chytne v televizi, zjistí, že ačkoliv se v očích mnohých diváků tenhle film stal zcela nezaslouženě synonymem pro "nudný český průměr o životu za komunismu", jde v podstatě o dokonalý film. Dokonalý v tom směru, že přesně o tohle se filmaři pokouší každý den a s každým novým filmem. Jednoduchý příběh, spousta zajímavých charakterů, skvěle obsazení herci od zasloužilých matadorů až po absolutní nováčky, pár scén, při nichž se chce člověku smát, pár dalších, u kterých má zase slzy na krajíčku, několik hlášek, dva tři ostřejší dialogy, dobrý soundtrack a hotovo. Tohle všechno stačilo před třinácti roky smíchat a mohl se servírovat film pro všechny generace, u kterého si spokojeně mručeli kritici, sváteční návštěvníci kin, milovníci hlubokých lidských dramat, hořkého humoru i čisté komiky.

V Pelíšcích funguje všechno. Je to jeden z těch filmů, na nějž můžete narazit při přepínání programů v televizi a prakticky okamžitě vás chytne a vy ho budete chtít dokoukat. Jarchovský s Hřebejkem zvládli vyladit silné dramatické momenty s těmi odlehčenými, nepokoušeli se řešit věci, které diváky v kině nezajímají a prostě naservírovali publiku sbírku těch zdánlivě nejobyčejnějších příběhů, které tak nějak zná každý, a je jedno, jestli v šedesátých letech vyrůstal, nebo se narodil až o dvě dekády později. Je úplně fuk, jestli hrdinové se smutkem v očích zapíjejí příjezd sovětských tanků, s lehkou trapností zjišťují, kde udělali soudruzi z NDR chybu, pátrají po rozdílech mezi nokem a knedlíkem nebo měří medvěda.

Nejlepší na celém filmu je však to, jak působí přirozeně. Sami tvůrci se několikrát pokoušeli na Pelíšky navázat, obvykle to už však bylo až příliš strojené na to, abychom je mohli vyloženě chválit. Na pelíškovské vlně se pochopitelně chtěli svézt i další filmaři, málokomu se však povedlo natočit něco, co by stálo doopravdy za pozornost. Hřebejkův film tím dodnes trošku trpí, protože díky jeho úspěchu (a více než milionu diváků) prostě začaly přicházet další a další a obvykle horší a horší filmy o tom, jak se u nás kdysi žilo a pro diváky to logicky začalo být trochu otravné a unavující. Byla by však obrovská škoda kvůli tomu na Pelíšky zanevřít.