Za podivným překladem se skrývá v zámoří chválená nezávislá komedie, která se od standardní produkce romcomu údajně dost liší. Zaštiťuje se jménem Judda Apatowa, jedné z největších postav podvratné linie současného amerického humoru. Jeho hity Zbouchnutá nebo 40 let panic docela fungovaly a i když jsem z předloňské Vykolejené slastí nehýkal, nadprůměru se Apatow stále drží. Tentokrát však jen z producentského dohledu, jelikož režii svěřil o poznání méně známému Michaelu Snowalterovi. A tenhle komik z New Jersey měl nakonec docela jednoduchou práci.

Ve středu dění je totiž Kumail Nanjiani, uznávaný pákistánský komik, kterého možná znáte ze seriálového Silicon Valley. Jeho příběh o tom, jak se dal dohromady s manželkou, je totiž docela zábavný a bez větších změn vystačil k napsání scénáře. Ten si ostatně napsal sám Nanjiani, ve spolupráci se svou skutečnou manželkou. V zásadě jde o to, že trochu neúspěšný stand-up komik Kumail potká sympatickou studentku psychologie Emily (v podání okaté Zoe Kazan), což se však vůbec nelíbí jeho konzervativně muslimské rodině. Kumail se s ní proto rozejde a ona kvůli záhadné nemoci upadne do kómatu. Stále zamilovaný Kumail se o ni stará společně s jejími rodiči, které ztvárnili velmi příjemní Ray Romano a Holly Hunter. Což je, jak si dokážete představit, tak trochu divné a vede k řadě trapných situací. A jelikož známe oba autory scénáře, tak je nasnadě si domyslet, jak to všechno dopadlo…

Zajímavý je také samotný styl humoru, který hodně zavání postmoderním komentováním všedních situací a vyžíváním se v trapnosti. Co tím myslím, pochopíte, až uvidíte, kterak ústřední hrdinové řeší po prvních rande trapné chvilky spočívající v nejistotě o budoucnosti a tom druhém, což přesně tak i komentují. Apatow, Snowalter či Nanjiani (možná všichni) tak dost trefně reflektují současný přístup mladých lidí k těmto běžným situacím, které si předchozí generace musely odžít s celou tíhou okolností, zatímco dnešní mladí nezbytnou úzkost zmirňují popkulturními odkazy a zlehčujícím komentářem. Ale to by bylo na delší diskuzi, pro tuhle chvíli stačí říct, že v řadě vtípků a trapnůstek spojených s navazováním vztahu se spousta z nás velmi přirozeně najde.

Američani jsou z tohohle srdcervoucího příběhu, který navíc tak silně vychází ze skutečnosti, podle očekávání nadšení, pro cynického tuzemského diváka je vyznění o trochu slabší. Nanjiani je totiž sice obdařen komediálním potenciálem, stejně jako Romano a ostatní, ale většina vtípků je spíš k pousmání a pomáhá vytvářet feel-good atmosféru. Ta je proto hlavní devizou tohohle malého filmečku. Dvouhodinová délka proto sama o sobě nevadí, víc však zamrzí fakt, že emocionální finále přichází už zhruba půl hodiny před koncem a následně se dojíždí na volnoběh za účelem uzavření všech linií. Do té doby je ale The Big Sick (jak zní mnohem smysluplnější originální název filmu) velmi příjemným pokoukáním se sympatickými hrdiny.