O Oscarech si můžete myslet leccos. Má-li ale tahle cena někde jasnou vypovídající hodnotu, pak v kategorii o nejlepším dokumentu - s výjimkou ekologické agitky 11. hodina, která vyhrála v rámci nazelenalého ročníku, si tuhle cenu totiž snad vždycky odnese film, který za to prostě stojí. Pracuje obvykle s univerzálními tématy, je řemeslně na výši, dojímá emocemi vytaženými z „hluboce lidské story“, která se doopravdy stala. Takový film si můžou užít i ctitelé únikových popcornovek, kteří chtějí jen hlasitý maglajz, co přebije všednodenní starosti.

Pátrání po Sugar Manovi je koncipováno jako dokumentární detektivka, která se po dvou třetinách překvapivě rozřeší a na zjitřené půdě z diváků začne dojit emoce. Dělá to vkusně, ale nesmírně efektivně – tak odzbrojující rekontrukci skutečných událostí vám hrané filmy můžou přinést jen výjimečně, nikdy v sobě přitom nebudou mít osten nepřikrášlené reality.
A že ho tenhle film má.

Je to vlastně tragicky krásná story o talentovaném chlapíkovi jménem Rodriguez, co s kytarou a svým hlasem Ameriku nedobyl, ale jeho desky se shodou neuvěřitelných okolností staly obrovským hitem v JAR. A z neznámého písničkáře, co nejspíš stylově zemřel přímo na pódiu někdy v hloubi 70. let, je na jihu černého kontinentu najednou superstar větší než Rolling Stones s Marií Rottrovou dohromady.

Všechno je to podáno natolik zručně, svižně a s citem pro detektivní dávkování informací, že se divák nechá s gustem napínat. Sugar Man ale díky svému tématu, jemuž byste v hraném filmu neuvěřili a odmítli ho jako kýčovitou scenáristickou konstrukci, má onen vysněný PŘESAH. I když film brnká na intimní emotivní struny, i když jde o povznášející báchorku o jednom výjimečném a pokorném člověku, najdete tu důležité zprávy o globálním světě, o fungování hudebního průmyslu, o vrtkavosti štěstí a síle náhody, ale i o pokoře, s jakou se dá čelit ne-úplně-přejícímu osudu.

Nutno vidět.