Sourozenci Wachowští (nedávno ještě bratři) si na hollywoodském chodníčku slávy museli prošlapat svou vlastní cestu stejně jako kdokoliv jiný. Než je studio pustilo k Matrixu, dostali za úkol malý thriller Past, na kterém měli ukázat, jak dokážou nakládat s nízkým rozpočtem a jestli vůbec mají nějaké vizuální cítění. Prostě jestli raději nemají zůstat u produkování scénářů typu Nájemní vrazi. Dnes už víme, jak test dopadl, protože Wachowští si od té doby připsali na konto nejen Past a Matrix, ale i jeho dvě pokračování, scénář k V jako Vendeta, a v plném proudu je příprava na režii filmu Speed Racer. Jak lze předpokládat, valná většina diváků viděla Past až po stylotvorném Matrixu z roku 1999. Výprava filmu je velmi strohá, stále dokola se v něm opakuje pět šest interiérů a dva exteriéry, z obrazovky neustále cítíte překližku a slyšíte klapání prázdné pokladničky, ale když se od pocitu jisté levnosti (která se překopírovala i do zápletky) oprostíte, strávíte hodinu a půl v docela dobré společnosti. Filmu samozřejmě nahrává fakt, že jej natočili právě režiséři Matrixu, protože jinak by zřejmě zapadl a zcela jistě by nevyšel v reedici v tolika časopiseckých přílohách. V našich kinech totiž neběžel. Neplačme však. Efekt zneuznaného filmu, který se silou řízení distribuční politiky nedostal na plátna, je tu přece jen o řád menší než, řekněme, u Kramerova Zběsilého útěku. Pasti malá obrazovka docela dobře stačí…

Bez mučení se přiznám, že mám čím dál raději filmy, kde ženy nejsou přívěsky mužských hrdinů, ale aktivně se zapojují do dění. Takových filmů je naštěstí čím dál víc a Corky s Violet (a Thelma s Louisou) jim dělaly předvoj. Jejich světy snad zpočátku nemohou být rozdílnější, ale obě dvě disponují ženskými zbraněmi s tříštivými střelami, které umí v pravou chvíli použít. Kromě půvabů, jež mužské oko navedou k pohledu do partií, jimiž se tak krásně odvádí pozornost od toho opravdu podstatného (jak rádi si nevšímáme výstražné červené!), je to zejména koňská dávka sociální inteligence. Vím, někdo by ji možná nazval vychytralost:) Violet i Corky se dokážou v pravou chvíli vytasit vždy s vhodným slovem, pohledem a gestem, aby vzbudily důvětyhodnost a zároveň ochranitelské pocity. A když jde opravdu do tuhého, jednají jako jedna. Samozřejmě mají taky vagón štěstí. Jejich lavírování nad propastí tolikrát už už vypadá, že se zřítí, ale v poslední chvíli vždycky odněkud přijde záchrana. A ony se mohou o krok posunout k vytouženému kufříku - a s ním i ke svobodě, o jejíž podobě se můžeme jednom dohadovat. Jistě by se tu šlo bavit o tom, že těch oslích můstků je ve filmu trochu moc, Wachowští dávají příliš prostoru náhodám a scenáristickým zákeřnostem, ale paradoxně právě to zvyšuje radost ze hry. Tušíte, že Wachowští mají své hrdinky rádi, fandí jim, ale nic jim nedají příliš brzy, natož zadarmo. Těm dvěma holkám však společnou budoucnost vlastně docela přejete, ačkoliv máte velmi málo přiležitostí dostat se jim pod kůži tak, jako výše jmenované Thelmě a Louise. Ale proč hned ze všeho dělat velké existenciální drama, když i malý thriller nabízí obstojnou diváckou slast? Corky a Violet zjistily, že je jim spolu dobře (a zjevně i bez peněz:), Wachowští si vyzkoušeli, že na to mají, a producenti zase to, že jejich investice do budoucna se neztratí. A my? Nám jako divákům jistě také něco došlo. Co konkrétně? To nechám na vašich filmových chutích a preferencích. Nejvíce by nám o tom asi mohl vyprávět Larry Wachowski...