Vedle velmi osobního dokumentu Od višní do višní se Jana Boršková zatím zapsala hlavně několika cestopisy pro Českou televizi. Posledních zhruba šest let ale připravovala výpověď o dětech z dětského domova. Zaujal jí divadelní spolek s názvem Pasažéři z Dětského domova Lety a z původní osmičky sledovaných mladistvých vykrystalizovala čtveřice, kolem níž se točí i aktuální, sociálně laděný dokument.

Sledujeme čtveřici mladíků na prahu dospělosti. Pomalu opouštějí jistoty dětského domova a snaží se uplatnit ve světě, kterému příliš nerozumí. Není to příjemná podívaná a člověka musí napadat spousta otázek na téma, proč nejsou děti v domově vedeni mnohem praktičtěji. Podle očekávání se však jedná o problémové mladistvé, kteří těžko zvládají návaly agrese a dalších emocí, nerespektují autority a hranice.

V zásadě se jedná o celkem povedené dílo, jež má však pro mě jeden zásadní problém - objevuje se rok a čtvrt po filmu Sbohem děcáku, s nímž pohříchu sdílí mnohem víc než pouze ústřední téma. Stylem vyprávění i zjevnou neschopností sledovaných postav poprat se se životem se totiž jedná o velmi podobný zážitek, a tak diváci zmíněného filmu vlastně nemají důvod novinku vidět - pokud si chcete udělat ještě detailnější obrázek o Pasažérech, klidně si přečtěte i recenzi staršího díla; až tolik podobností lze bez problémů najít.

Ze samotného srovnání těchto dokumentů však Pasažéři vycházejí o něco hůře, jelikož hlavní postavy nejsou tak dobře zapamatovatelné a vzájemně odlišitelné. Na druhou stranu však divák mimoděk dostává i náhled do romské kultury a několika jejích skutečně autentických momentů. Touto optikou jsou nejzajímavější scény s rodiči, což je vpravdě unikátní materiál: jak na dně musí člověk být, aby dobrovolně dal své dítě do dětského domova? Výpovědi lidí, kteří nároky života příliš nezvládli (ale jejich ratolesti je mají přesto rády), jsou nejsilnějšími momenty dokumentárního sledování Jany Borškové.

Nedostatkem je určitá nepřehlednost, jelikož se s hrdiny setkáváme v blíže nedefinovaných časových odstupech a na neznámých místech. Zjevně nebylo záměrem zahltit diváky faktografickými údaji, spíše jde o předání pocitu, dojmu ze životních situací postav; avšak alespoň základní kontext by všední reálie hrdinů vykreslil ještě sugestivněji. No nevadí. Spíše než pro originální podívanou však Pasažéři zaujmou zájemce o toto neveselé, ale sociálně významné téma.