Tak snad naposledy:
Byla to jedna z nejbizarnějších, ale i nejefektivnějších trailerových fintiček, ukázat vyděšené diváky, jak se třesou strachy. Na publikum zabrala, jak potvrdily enormní výnosy prvního Paranormal Activity. Jenže když se někdo tuhle splasklou bublinu pokouší podruhé nafouknout úplně stejným způsobem, je to spíš k pláči. A to v případě roztřesených Japoneček platí doslova, protože se tu neomaleně servírují nejen jekoty, vřískoty a vyděšené schovávání pod svetr, ale dokonce i hystericky plačící šikmooká slečna. Není to fór. Prostě se jen přesunuje osvědčená formule z jednoho kontinentu na jiný, a to se vším všudy. Zjevně existuje globální kuchařka, s jejíž pomocí můžete sequel původního Paranormal Activity vyrobit kdekoliv na světě. Možná i v Ugandě. Je to něco jako Got Talent, jen tisíckrát levnější, výrazně primitivnější a celkově svou banalitou až urážející. Na japonském pokračování zaujme pouze pohledná Asiatka v hlavní roli, plus lehce skličující vědomí, že paranormálním aktivitám ve svém domě bude čelit bez možnosti pohybu, buď z postele nebo z invalidního vozíku. Na jednohvězdičkové otravnosti celé téhle ideje - realizované ve stylu „exportovat, pojaponštit a znovu vydojit“ - to ale nic nezmění.
.