Komik Sebastian Maniscalco (Zelená kniha, Irčan) pochází z rodiny svérázného sicilského přistěhovalce a na ztřeštěných rodinných eskapádách vystavěl své povedené stand-up představení. Materiál mu zřejmě přirostl k srdci natolik, že se na základě životních zkušeností rozhodl dát dohromady scénář pro celovečerní film, jehož děj by se točil kolem snoubenců pocházejících z naprosto protikladných rodin a zcela odlišného prostředí. Zatímco Sebastian (Maniscalco) disponuje italskými kořeny a svérázným otcem z malého newyorkského kadeřnictví, jeho snoubenka Ellie (Leslie Bibb) je dcerou senátorky a hotelového magnáta. Myšlenka společně stráveného víkendu v této konstelaci zní jako výborný materiál na komedii, zvlášť když se vám do hlavní role podaří ukecat Roberta De Nira. Ten sám pochází z rodiny s italským rodokmenem, takže má k postavě prostého newyorkského kadeřníka relativně blízko. Navíc roli nepříjemného fotra ztvárnil už tolikrát, že na to má copyright. Co by se mohlo pokazit?

Bohužel všechno. Režii dostala na starost Laura Terruso, mladá režisérka zodpovědná za taneční netflixárnu Mákni!. Těžko říct, nakolik si ve filmu prosadila svoji vizi a nakolik byla ve vleku Sebastiana Maniscalca nebo De Nira. Pravda ale je, že film trpí celou řadou neduhů, v jejichž důsledku začnete velmi brzo trpět nebetyčnou nudou. Tím nejzásadnějším problémem je zjevně scénář, který nenabízí nic, co by se dalo nazvat humorem. Maniscalco posiluje děj vnitřními komentáři hlavního hrdiny, zřejmě převzatými z jeho stand-up vystoupení, ale i přes tento doping se mu nedaří z konfliktu prostého italského kadeřníka s milionářskou smetánkou vytěžit jediný fungující vtip.  

Pappa Mia! přitom nezkouší nic nového a nedělá si ambice cokoli měnit na osvědčené kostře příběhu dvou odlišných světů protknutých skrze hulvátskou postavu nekonvenčního fotříka. Absolutní produkční sázka na jistotu, tak typická pro většinu podobných konzumních polotovarů, se ale tentokrát nevyplatila a nenaplnila svůj produkční potenciál. A tím se dostáváme k druhému zásadnímu problému.

Ve filmu totiž nezafungovala potřebná chemie. Robert De Niro má být svérázným fotříkem s italskými kořeny, od něhož se čekalo, že bude svou protistranu rozebírat na součástky. Ve výsledku je ovšem jeho Salvo všechno možné, jenom ne nepříjemný prudič. Jistě, jeho počínání ve světě boháčů se neobejde bez uštěpačných poznámek a nerudné tvrdohlavosti, ale jinak je Salvo fajn chlápek, se kterým byste chtěli trávit rodinné sešlosti. A má svého syna skutečně rád a přeje si pro něj to nejlepší.  Stejně jsou na tom rodiče nevěsty – Bill (David Rasche) nepůsobí jako upjatý snob, ale je to dobrosrdečný pard se srdcem na pravém místě. Jeho manželka Tigger (Kim Cattrall) je sice náležitě upjatá politička, ale v Salovově přítomnosti poměrně rychle roztaje. Jediný, komu scénář přiřkl roli nesympatického blbce od začátku až do konce, je Anders Holm v roli mladšího bratra Ellie, nicméně ani on nedostal nabito k pořádné komediální palbě, a tak je pouze otravný.

Kamenem úrazu se ukázal být i samotný Maniscalco. Obsadit ho do role Sebastiana se zdálo jako dobrý nápad, když už si to celé sám napsal, ale ve výsledku film nejvíc tratí právě na jeho (ne)herectví. Jako stand-up komik může být Sebastian Maniscalco výborný, bohužel role Sebastiana v Pappa Mia! mu nesedla. Ve srovnání s Benem Stillerem z Fotr je lotr nepůsobí ani trochu roztomile, spíše křečovitě. Situační humor je neviditelný až nepřítomný a hrubozrnné gagy dávají vzpomenout na zmíněnou Stillerovu trilogii o rodině Jebalů, ovšem o nějaký ten level níž. Navíc je to v podstatě dvacet let nazpátek a žánr komedie se od té doby přeci jenom posunul. Nefunguje ani potenciálně dojemná rovina hledání vztahu mezi otcem a synem, protože konflikt mezi nimi není nijak vážný a už vůbec ne uvěřitelný.

Přehrajte si trailer Když se to celé sečte, vyjde z toho jediné pozitivum, a tím je dvojnásobný držitel Oscara Robert De Niro. Ten sice ve svých téměř osmdesáti letech jede na volnoběh a těží z podobných rolí uplynulých dekád, na druhou stranu mu to jde naprosto přirozeně a přehrává jen maličko, snad aby se neřeklo, že se nesnaží. V jeho podání je pappa Salvo doslova k sežrání. Všichni ostatní pak působí jako z jiného filmu – všelijak se pitvoří, přehrávají a chovají se toporně a neživotně. Tím smutnější je fakt, že z toho nevzejde jediný vtip, který by stál za to. Což je u komedie zásadní problém.