Scenárista a režisér Peter Bogdanovich je dnes považovaný za klasika, pravdou ovšem je, že od sedmdesátých let už to s ním šlo jen s kopce. V roce 1972 dostal za Poslední představení dva Oscary, Hollywood mu ležel u nohou a on natočil pár hitů, ale už v další dekádě mu povážlivě došel dech. Jeho Papírový měsíc ho naštěstí zastihl pořád ještě v oscarové formě. A po jeho shlédnutí vám nejspíš bude jasné, proč se o něm mluví jako o legendě, i když poslední opravdu dobrý film natočil ještě v době, kdy jste možná nebyli na světě. 

Papírový měsíc elegantně kombinuje nostalgii, humor, drama i poctivý doják. A Bogdanovich dovede mezi tím vším perfektně kličkovat, takže si dokáže diváka povodit přesně tak, jak potřebuje.  Na radu Orsona Wellese se rozhodl točit na černobílý film, díky čemuž výsledek ještě mnohem víc působí jako příběh ze starých časů a je odolnější vůči cynismu. Těžko říct, jestli by jeho lehká naivita a bezelstnost fungovala, kdyby byl barevný, ale nejsme tu od toho, abychom řešili zrovna tohle. Důležité je, že v téhle podobě funguje. A hlavně kvůli hrdinům a jejich představitelům. 

Moses Pray je okouzlující. Jeho umělý úsměv funguje jak na jeho oběti, které chce obrat o úspory, tak i na diváka. Člověk mu tak fandí, i když ví, že jde o nezodpovědného hajzlíka, jehož netrápí, co přinese zítřek a nezajímá ho nic než jeho auto. A teď dostal parťačku v podobě devítileté Addie. Ta během svého krátkého života už stihla zjistit, že se s ní svět mazat nebude a je připravená porvat se se vším, co se jí postaví do cesty. Když malá holka sekýruje protřelého podvodníka (a možná i otce) a nebojí se být v téhle dvojce za dospělou, působí to na jednu stranu úsměvně, ale zároveň i naprosto opravdově. Samozřejmě na to měl vliv fakt, že jde ve skutečnosti o otce a dceru, i tak byl však ten Oscar, pro kterého si Tatum O'Neal v deseti letech došla a stala se tak nejmladší držitelkou tohohle ocenění, rozhodně zasloužený. 

Papírový měsíc může díky absolutní herecké chemii mezi oběma hrdiny a několika veselým scénám působit chvílemi jako feelgood road movie, ale bacha. Bogdanovich celou dobu moc dobře ví, že se děj odehrává během hospodářské krize a oba hrdinové si nejednou nabijí držku. Film se během chvilky dovede proměnit z úsměvné podívané na drsné drama. V jeden okamžik si člověk užíval, jak dobře jde Mosesovi s pomocí Addie lákat peníze z důvěřivých lidí, o pár momentů později se Moses válí v krvi a jeho parťačka naráží na drsný fakt, že ve světě dospělých bude vždycky jen tou malou holkou, která sama nedokáže zvládnout všechno, i když strašně moc chce. 

Papírový měsíc má v sobě něco z Chaplinova Kida nebo Svěrákova Kolji. Je to film o lidech, kteří se ocitají v situaci, kdy musí sami sobě přiznat, že samotářský život, jaký si až donedávna užívali, možná není tak fajn, jak si mysleli. A musí převzít zodpovědnost, dospět a naučit se žít s faktem, že najednou mají někoho, na kom jim záleží, i když to vede ke spoustě nepříjemností. Bogdanovich vás v Papírovém měsíci dojme, rozbrečí, rozesměje a zkušeně povodí. Takovým způsobem, že mu budete zobat z ruky a přitom si to naprosto užívat.