Je zvláštní, že i v době internetu a informačního propojení takřka celého euroamerického světa stále ještě existují filmy, které jsou v Americe notoricky známé, ale my, kteří tamní popkulturu rozhodně nepřehlížíme, jsme jim věnovali jen zlomek pozornosti. Pan Wonka a jeho čokoládovna patří právě mezi tyhle kousky.

Pozornosti se u nás dostalo spíš Burtonovu remaku, jenž se v samotné Americe netěší zrovna skvělé pověsti právě proto, že si troufl porovnat své síly s kultovní první adaptací Dahlovy knihy. A selhal, co si budeme nalhávat, protože tam, kde je Burton pitvořivý a posedlý obrazem, se originál vydal do hloubky čisté fantazie, stejně krásné jako nebezpečné, už před pětačtyřiceti lety.

Sledujeme samozřejmě příběh chudého Charlieho, jenž doufá, že se mu podaří najít zlatý lístek, umožňující vstup do dlouho izolované továrny pana Wonky. Sotva by šlo označit za spoiler, že ho nakonec opravdu najde a spolu s čtyřmi dalšími dětmi se vydá na největší dobrodružství svého života.

Do továrny se dostaneme až v polovině filmu a jak Charlie, tak i všechny zbylé děti si do té doby stihnou vybudovat charakter. Tato představovací část možná občas zapomene na tempo, a navíc, jak se divák těší na příslib kouzelné továrny, přehlédne mnohdy velmi inteligentní jemnější humor rozprostřený už zde. Tahle expozice se ale rozhodně vyplácí, nemáme tu pak totiž před sebou křečovité karikatury, ale živoucí postavy. Nejde jen o čtyři ztělesnění zla a dokonalého Charlieho. Ostatně Charlie sám v továrně jeden z příkazů Wonky poruší – stejně jako ostatní – a z potíží se dostane jen díky svému štěstí. Nic tudíž není černobílé.

Film si pro sebe ale krade Gene Wilder. Jakmile se objeví, zcela si vás získá. Nejde o dětinského blázna jako v Deppově podání, ale skutečně nevyzpytatelnou postavu, která se zdá v jednu chvíli andělsky milá, v další ďábelsky pak strašidelná a nahánějící hrůzu. Míněno zcela bez nadsázky – scéna v magickém tunelu, kde Wonka pomateně recituje básně a na pozadí se objevují detaily sťatých kuřat a hmyzu, jako by vypadla z filmu Davida Lynche a po ní je nám jasné, že se v téhle továrně může stát doslova cokoliv - a že to cokoliv nemusí být vůbec příjemné. Zajímavé ostatně je, že zatímco v Burtonově verzi vidíme na konci všechny děti vycházet z továrny, zde se Wonka jen záludně usměje a ujistí Charlieho, že se všichni jistě už vrátili ke své nešťastné existenci. Ale věříme mu to?

Asi nepřekvapí, že měl režisér Mel Stuart velký problém podobné prvky do filmu dostat a studio nebylo nadšené, že se tu do pohádky mísí v podstatě surrealismus. Samotnému Dahlovi to naopak bylo málo – v jeho knize (a původním scénáři, jenž se však dočkal mnoha úprav) najdeme dvojsmyslů a odkazů na různá umělecká díla mnohem víc, takže s adaptací moc spokojen nebyl. Přesto je však nesmírně imponující rozmach filmu určeného primárně dětem, a plně si toho vědomého, ale zároveň nabízejícího o tolik víc. V jeho mnohovrstevnatosti ho jde sledovat v jakékoliv fázi života a nalézat v něm nové věci. Prkennost některých dětských herců a papundeklovost kulis nakonec dodává určitý dojem nostalgie a pohádkovosti, stejně jako zlidovělé melodie (u nás je díky mnoha coverům známý především Candyman). Přesto na vás Wonka neustále pomrkává se svou nadčasovou vychytralostí.