Znáte ty naivní americké filmy, ve kterých jeden čestný muž položí zkorumpovanou vládu nebo velkou firmu na lopatky? A nemyslím teď oblíbený "subžánr", ve kterém hlavní záporák končí s kulkou hlavě nebo botou Chucka Norrise v obličeji. Mluvím o politických filmech, v nichž se musí banda bohatých příživníků najednou potýkat s odvážlivcem, jenž obdivuje tu nejčistší ideu demokratické Ameriky. A hodlá za ni bojovat do posledního dechu. To bývá zatraceně těžký protivník, a všichni tihle bojovníci za svobodu mají jeden vzor - Jeffersona Smithe.

Ano, Pan Smith přichází je dalším základním kamenem americké kinematografie, o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Režíroval ho Frank Capra, tehdejší expert na příběhy o nakažlivém individualismu, a v roce 1939 šlo o jeden z nejnebezpečnějších filmů vůbec. Při pohledu na zápletku, podle které se měl mladý senátor pustit do boje s prohnilým Kongresem, totiž tehdejší cenzoři zezelenali a poroučeli se na zem. Když se potom probrali, doporučili studiu Columbia, ať od tohohle projektu utíká hodně daleko.

To ale naštěstí neuposlechlo, po pár úpravách scénáře si postavilo přesnou repliku Kongresu (tehdy největší filmařský interiér vůbec), a dvěma Oscary ověnčený Capra se vydal na zteč. Z jeho úsilí vykvetl jeden z nejnaivnějších filmů všech dob, který ale svoji slabinu nádherně transformuje v napínavý boj o duši Ameriky. Prosťáček Jefferson Smith je dokonalou ukázkou hrdiny, kterého nesloží sebevětší lži a manipulace. A srdnatě bojuje za lásku, pravdu, bratrsví... no prostě všechny ty věci, o kterých se za mořem hodně mluví. Jakmile ale ukážete fiktivního člena vlády, který je nedodržuje, je oheň na střeše.

Pan Smith takhle pobouřil snad všechny senátory i celý washingtonský tisk, který je ve filmu vyobrazen jako banda chlastajících patolízalů. Páni novináři ale ještě vyvázli dobře, protože ostatní postavy buď rovnou bezostyšně kradou peníze daňových poplatníků, nebo alespoň stojí opodál a neplánují se proti tomu postavit. Ne tak samozřejmě Smith, v jehož bezchybném podání se zrodila jedna z největších filmových hvězd všech dob - James Stewart. Jeho přerod z neškodného ňoumy v neohroženého řečníka je strhující jako máloco, a když v poslední třetině filmu ovládne půdu Kongresu, není možné mu nefandit. A to i proto, že u toho ještě stíhá balit Jean Arthur, která je mu jako uvědomělá hláškující sekretářka tím nejlepším možným spojencem.

Smithův strhující boj za demokracii byl natolik nebezpečný, že půl Evropy film raději zakázalo (s tehdejší nadvládou nacismu, fašismu nebo socialismu si totiž moc netykal), a ta druhá ho předabovala tak, aby vyzněl úplně jinak. Na místech, kam si Pan Smith našel cestu, ale vzbuzoval nadšené ovace. A každého diváka inspiroval k tomu, aby byl lepším člověkem, a nezavíral oči před nepravostmi, které se kolem něj dějí. Zkrátka nejen vynikající film, ale i obrovský milník, z něhož kinematografie těží dodnes. Kéž by si ho všichni politici pouštěli každý den místo večerníčku...