Podle původních záměrů jste měli v tuhle minutu louskat ódu na Donnerova původního Omena. Jednoznačnou volbu ovšem naboural skřek jednoho z našich uživatelů, který zrovinka složil zkoušku z dospělosti a ve stavu emoční lability zaškemral o V.I.M. Pána prstenů. Většinou tyhle prosby povýšeně míjíme, protože: 1) maturantů je v řadách našich čtenářů víc než Martini v játrech Jamese Bonda a 2) V.I. M. není ekvivalentem DJe na přání. Jenže jednou za čas se zkrátka vyplatí porušit pravidlo a výjimečným činem znovu potvrdit jeho věčnou platnost. LOTR pro mě navíc představuje i v jistém smyslu osobní výzvu – nikdo v redakci na Jacksonovu trilogii neplive tolik jako já, nikdo neodcházel ze Dvou věží tak rozladěný, nikdo se mnou nesdílí pocit, že Návrat krále po druhém zhlídnutí v kině už nepotřebuji vidět nikdy víc. Ač Jacksona nevelebím a s přibývajícími minutami putování bych jej dokonce i nejednou vytahal za ouško, dokonalost jedničky jsem z palice pořád nedokázal vytřást.

Společenstvo prstenu mi i s notným časovým odstupem přijde jednoduše perfektní: Snad proto, že v něm Jackson tak bezhlavě neukájel své choutky po monstrózně-monumentální show s triky na hraně snesitelnosti. Samozřejmě i Společenstvo oplývá vizuálně velkolepými sekvencemi (Balrog a jeho „předchůdci“), zeleného pozadí však – snad i kvůli skromnějším finančním možnostem – Jackson využil mnohem citlivěji než v následujících dílech. Mnozí z vás to jistě vnímají jen jako podružný detail, mně však idylický úvod v Hobitíně, Frodo našlapující do zelené trávy, pobíhání po hvozdech Středozemě a napětí vyplývající většinou jen ze „skromné“ devítky postav v černých hábitech stále přináší pocit opravdové (tj. nedigitální) dobrodružné túry, který jsem v dalších dílech citelně postrádal.

Jacksonův rukopis a režijní fintičky postavené hlavně na specifickém využívání zpomalených záběrů tehdy zářily novotou a neokoukaností, podobně jako velkolepé produkční zázemí i hudba Howarda Shorea. Společenstvo prstenu si díky tomu pro mě uchovalo onen v BRAVU propíraný feeling „tenkrát poprvé“. Jacksonovi jsem sežral každou zpomalovačku, každou akční scénu i každý trik, který dokresloval plahočení našich výletníků do Mordoru. Zvláštní, že fluidum „osobního vztahu“ ke chlapům sdruženým ve Společenstvu, které mě nutilo uchechtávat se Gimliho brumlání, obdivovat Legolasovy spanilé pohyby a výskat nadšením nad Aragornovým bitkařením, podle mého odešlo i se závěrečnými titulky prvního dílu. Rukopis se omrzel, identické formální postupy mě začaly nudit. Přesto si Společenstvo hýčkám dál ve svojí hlavě, kde se mi zabydlely jak efektní (průlet nad lesem, jakmile zazní Horn of Gondor, Gandalfův útěk), tak i niterné (schovávaná před Černým jezdcem, pokec u Elronda) zprávy z Jacksonovy imaginace. Slova mého mladšího bratra, který na účet Společenstva krátce po projekci prohlásil „Bylo to fajn, ale takový neukončený, ne?“ proto budiž mementem dne, kdy Peter Jackson nasměroval důvěru producentů a diváků i do žánru fantasy.