Dnes začneme z druhé strany lesa. Někdy v polovině 80. let jsem na půdě svých prarodičů objevil tlustý deník mé paňmámy, do kterého si v době dospívání lepila výstřižky z časopisů. Mezi nekvalitními fotografiemi Vinnetoua, Karla Hály a Sophie Loren jsem narazil na útlý článek z magazínu Kino o filmu Pahorek. Že je Sean Connery oním slavným Bondem, jsem v té době (a mimo jiné z deníku) věděl. O to víc ve mně kontrastoval jeho obvykle uhlazený zjev agenta se sympatickým rebelantstvím britského vojáka. Na film jsem si sice musel počkat více než dvacet let, ale vyplatily se. Pahorek totiž zcela nedávno zásadně naboural můj soukromý žebříček filmů "na které slyším."

Pahorek patří k jedněm z nejopomíjenějších filmů 60. let a i v rámci filmografie Sidneyho Lumeta není z nejcitovanějších. Kritika i diváci jej bohužel docenili až mnohem později. V době uvedení do kin se na něj moc nechodilo, protože publikum mělo Seana Conneryho až příliš spojeného s dobrodružstvími Jamese Bonda (v době uvedení Pahorku byla na světě už čtyři), ve kterých kromě žen a záchrany světa z pařátů směšně pološílených padouchů o moc nejde. Velká škoda. V síle, která vás rozcupuje na kousky a probudí ve vás zarytého nepřítele všech mocenských her a zbytnělých struktur, se může Pahorek směle srovnávat se Serpicem, Psím odpolednem a dalšími Lumetovými klasikami. Neříká sice nic zásadního - "kázeň v armádě je v zásadě dobrá, ale nesmí se to s ní přehánět" - ale způsob, jakým tuhle omšelou filmovou pravdu ztvárňuje, je dokonale pohlcující.

Lumet sice točí na černobílý materiál a takřka zachovává jednotu místa, času a děje (ehm, kde jsme to u něj už viděli?), ale postavy jsou všechno, jen ne černobílé. Režisér nás postupně drtí situací, kdy není kam uhnout, nelze se nikam schovat a těžko říct, jestli lze ještě vůbec někomu věřit. Stupňující se teror seržanta Williamse, který v trestaneckém táboře britské armády kdesi v libyjské poušti zatápí nižším šaržím, v sobě snoubí vypočítavost sestry Fletcherové se surovostí světa Mafiánů a demagogií žalobců z Kladiva na čarodějnice. Trest, který spočívá v klopýtání přes umělý pahorek s nákladem a v plné polní, je ve skutečnosti to nejméně destruktivní, s čím se provinilí vojáci Jejího Veličenstva mohou v lágru setkat. Williams nemá ani z poloviny tak propracovaný slovníček sprosťáren jakým v Olověné vestě disponoval seržant Hartman, ale ví jak tnout do živého a připravit o poslední kousek naděje. Z téhle hry na co nejabsurdnější pravidlo se skoro nelze vymotat. A jak dokazují poslední scény, i ti kdo přežili, už svůj duševní lágr nikdy neopustí...

P.S. Pokud byste po tomhle filmu zatoužili, hledejte na americkém Amazonu. Díky příznivému kurzu se vám do sbírky dostane snímek, nad jehož technickými parametry vám poskočí zornice i rohovka. Ta čistý, kontrastní a ostrý obraz nemají ani některé Bluraye.