V kinech právě řádí Michael Keaton v pokračování Beetlejuice a jméno Tima Burtona se opět skloňuje ve všech pádech. Návrat ke kořenům v duchařské komedii plné morbidního humoru otevřel diskuse ohledně nejlepších Burtnových filmů a ačkoli se názory i vkus diváků různí, Ospalá díra s Johnnym Deppem vyplouvá ze všech diskusí jako žhavý kandidát. A není se čemu divit. Tim Burton se od prvního Beetlejuice (1988) odrazil k takovým peckám, jako byl Batman, Střihoruký Edward, Ed Wood a Mars útočí!, na nichž piloval své vypravěčské umění. Jeho osobitý režijní styl i vizuální podmanivost si o zfilmování klasické duchařské povídky Washingtona Irvinga z roku 1820 vyloženě říkaly, takže není divu, že na něj produkující studio Paramount ukázalo jako na nejvhodnějšího kandidáta.

Není bez zajímavosti, že nebýt Burtona, skončila by Ospalá díra jako nízkorozpočtový hororový slasher. Původně se totiž jednalo o projekt Kevina Yaghera, specialisty na hororové masky a příležitostného režiséra (Hellraiser IV, Příběhy ze záhrobí). Ten hodlal adaptaci Irvingovy knížky pojmout jako vyvražďovačku, kde každých pár minut někdo hodně ošklivě umře. Tahle představa ovšem studiové pohlaváry děsila víc než samotný děj, neboť o filmu uvažovali jako dobovém dramatu než o brutálním hororu, a proto hledali někoho, kdo by literární klasiku uchopil méně krvavě. A Burton, jenž byl v té době k dispozici po neúspěšném pokusu převést na plátna kin nového Supermana s Nicolasem Cagem, řekl ano. A bylo to jedno z jeho nejlepších uměleckých rozhodnutí.

Pod jeho taktovkou totiž začala Ospalá díra velmi rychle nabírat podobu temně gotické, duchařské detektivky, v jejímž epicentru nestál bezhlavý jezdec se zálibou v dekapitaci, ale lehce roztržitý a na duchy nevěřící Johnny Depp v roli newyorského konstábla Ichaboda Cranea. Spojení Burton-Depp zafungovalo po Střihorukém Edwardovi (1991) a Edu Woodovi (1994) i napotřetí a snad ještě lépe. Depp, zbavený veškerých možných mantinelů, předvedl v Ospalé díře to, co na něm diváci milovali nejvíce – kombinaci lehké nepatřičnosti a těžké zábavnosti. Z holobrádka pevně věřícího ve vědecké metody a vyšetřovací postupy stvořil tváří v tvář skutečným démonům nezapomenutelnou roli, v níž dal průchod své kreativitě. Dnes je jeho výkon v roli Ichaboda Cranea převálcovaný popkulturně vděčnější postavou piráta Jacka Sparrowa, ale troufám si tvrdit, že nebýt Ichaboda, neměli bychom Jacka Sparrowa tak, jak ho známe. 

Spojení Burtona a hororu se sice na první pohled jeví jako zažitý stereotyp, ale zdání klame! Burton nikdy nebyl hororový režisér a jeho angažování v čistokrevném hororu vedlo k velmi zajímavé směsi klasických žánrových propriet a typického burtnovského nadhledu. Sám Burton k tomu uvedl, že měl ze své účasti na projektu velkou radost, protože nikdy neměl možnost točit horor, ačkoli jde o jeho oblíbený žánr. Výsledek musel potěšit snad každého – fanoušci Burtona dostali další geniální otisk tohoto filmového fantoma do dějin kinematografie, příznivci hororu hutnou atmosféru pochmurných „viktoriánských Spojených států“ a nezaujatí diváci vstupenku do světa, kde sympatický mladý Depp a krásná mladá Christina Ricci propadají vzájemné přitažlivosti a pomstě ze záhrobí. Titulního bezhlavého záporáka si s velkým gustem vystřihl Christopher Walken a byť se na plátně (logicky) moc neohřál, jeho děsivý zjev si budete pamatovat navždy. 

Za fantastickým vizuálním zážitkem stojí dechberoucí výprava, za kterou si film po právu vysloužil Oscara. Atmosféru amerického zapadákova v dobách dávno minulých se podařilo namíchat tak hustou, že by se dala doslova krájet. Velkým dílem za to vděčíme kameramanovi Emmanuelu Lubezkimu, budoucímu trojnásobnému držiteli Oscara za Revenanta, Birdmana a Gravitaci. Ten společně s Burtonem namíchal výslednou barevnou paletu navozující dojem černobílých klasických hororů studia Hammer Film Production. Vybranou společnost výjimečně nadaných tvůrců pak doplnil ještě Burtonův dvorní skladatel Danny Elfman s jedním z nejlepších soundtracků své kariéry, a to navzdory doslova hororové postprodukci, kdy Elfman v Londýně skládal a nahrával hudbu, zatímco film se ve Státech dotáčel a přestřihával. 

Výsledný dojem učaroval nejen divákům své doby, když v kinech utržil přes 200 milionů dolarů, ale i těm, co se s Burtonovým gotickým hororem seznámili až následně. Paradoxní je, že dobová kritika nepřijala Ospalou díru nijak zvlášť nadšeně – vesměs se shodla na tom, že nejde o Burtonův nejlepší film, ale dokáže pobavit svým typicky burtonovským stylem. A já k tomu lehce ironicky dodávám – neříká se tohle snad o každém Burtonově novém filmu? Proto si lepší vizitku pro Ospalou díru ani nedovedu představit.