Britská nová vlna se nedočkala zdaleka takové pozornosti a věhlasu jako ta francouzská, a v tomto případě se nelze historii až tak divit. Její zástupci byste napočítali na prstech jedné ruky a celkově do tohoto filmového proudu, který se navíc překrýval s hnutími Free Cinema, kinematografií kuchyňského dřezu či rozhněvanými mladými muži, patřilo pouhých deset snímků. Všechny byly natočeny mezi lety 1959 a 1963, časový překryv s úvodem francouzské nové vlny je tedy nezanedbatelný.

Ale jaké jsou vůbec důvody jejího vzniku? Po druhé světové válce ztrácela Velká Británie své globální mocenské postavení a řada kolonií vyhlásila nezávislost. Společenské proměny se projevily i v nástupu mladé a značně dravé generace umělců, kteří (jak už to tak bývá) odsuzovali konformismus a zatuchlost tehdejší nejen filmové tvorby. Řada rozhněvaných mladých mužů psala sociálně-kritické divadelní kusy, a tato touha po realismu následně našla uplatnění i v oblasti filmu.

Je zajímavé, že všech deset snímků britské nové vlny je dodnes považováno za velmi kvalitní, toto VIM by tedy mohlo být napsáno o kterémkoli z nich. Pod dramatem V sobotu večer, v neděli ráno je podepsán ostravský rodák Karel Reisz, jenž se za lamanšský průliv dostal jako jedno z Wintonových dětí. Ten sportovní život je zase debutem Lindsayho Andersona, budoucího spolupracovníka Miroslava Ondříčka. A hned dva příspěvky si připsal John Schlesinger, který po novovlnných začátcích v podobě Takového milování a Billyho lháře sbíral úspěchy za oceánem s hity jako Půlnoční kovboj či Maratónec. Proč tedy psát zrovna o Osamělosti přespolního běžce?

Snímek z roku 1962 byl čtvrtým a posledním novovlnným snímkem Tonyho Richardsona, nejplodnějšího zástupce tohoto hnutí. Během pouhých několika let Richardson natočil Ohlédni se v hněvu, Komika a Kapku medu, vzápětí se však od černobílé kamery a přísného realismu velmi úspěšně odklonil: Už v roce 1963 natočil historickou komedii Tom Jones, jež byla oceněna hned čtyřmi Oscary – včetně těch za film či režii. Osamělost přespolního běžce tak byla Richardsonovou rozlučkou s britskou novou vlnou a v této labutí písni se talentovanému tvůrci podařilo ukázat, že formální strohost spojená s tímto hnutím je už pro jeho nápady přece jen nedostatečná. Černobílý obraz samozřejmě zůstal, ale pod vlivem francouzské nové vlny už do snímku pronikla trocha experimentování.

Hrdinou příběhu je další z řady rozhněvaných mladíků. Debutující Tom Courtenay se správně vzdorovitým výrazem ztvárňuje mladého zlodějíčka, jenž v nápravném zařízení objeví nadstandardní talent pro běh. Neuspokojivý život za mřížemi s občasnou možností úniku prostřednictvím sportovních aktivit prokládají vzpomínkové flashbacky, v nichž se dozvídáme o mladíkově vztahu s přísnou matkou, umírajícím otcem a nakonec i o osudné krádeži, jež ho přivedla do problémů. Přestože při běhu, tomto symbolickém útěku před společností, zažívá chvilkovou radost (zdůrazněnou i použitím odlišného filmového materiálu oproti pasťákové rutině), stále si uvědomuje, že vlastně běhá pro někoho jiného; plní cizí sny a nežije svůj život. A s tím se rozhodně nesmíří.

Za scénářem stojí Alan Sillitoe, jeden z tehdejších významných literátů, který pro účely filmu rozšířil svou původně celkem krátkou povídku. Podařilo se mu však zachovat její buřičský tón, kteří konzervativní kritici považovali za komunistickou propagandu. Přitom se však jednalo především o vzteklý výkřik proti autoritám a systému, v němž se mají mladíci na soukromé škole skoro stejně mizerně jako jejich vrstevníci v nápravném zařízení. Navzdory tomu snímek nevyzývá k třídní revoltě, spíše k čistě individuální vzpouře vůči konvencím – jak se psalo na plakátu k filmu: „Můžeš hrát podle pravidel, anebo se nechat unášet situací. Důležité je, abys to ale zahrál podle sebe.“

Svého času snímek příliš chválen nebyl, tuto údernou rétoriku totiž nedocenili britští kritici ani diváci. Až postupem času se film zařadil mezi klasiky, a to i díky slavnému kameramanovi Walteru Lassallymu, jenž si o pár let později odnesl Oscara díky Řeku Zorbovi. Dokumentárně zachycená rebelie jednotlivce vůči zkostnatělému systému však dodnes funguje jako poutavá sociální kritika – a možná i proto, že nejen britská společnost dodnes nevyřešila zdaleka všechny prolémy, na které tehdejší rozhněvaní tvůrci upozorňovali.