Operace Dunaj mohla slibovat tolik očekávané tragikomické podobenství traumatických událostí roku 1968. Mohla, dokud trailer nezačal slibovat spíše jakousi rozbředlou a zcela bezkoncepční „člověčinku“ s českými a polskými hereckými esy. Klobouk dolů, v této oblasti film polského debutanta Jacka Glomba své diváky neošidí. Ba naopak, nabízí tak hustý koncentrát, že by v něm kvalitní umělohmotné lžičky stály v pozoru.

Podobenství o lidské tváři invaze soudružských vojsk Varšavského paktu vypadá zhruba následovně: jednotka polských Švejků (lehce ovoněná fraškovitým nepořádkem Tankového praporu) vyjíždí směr Československo, včetně prehistorického tanku T-34 Beruška. Hrdinský vehikl se záhy ztratí a skončí v hospodě ospalé české vsi, kde zrovna popíjí pohodové panoptikum hereckých hvězd. Hrdí pivaři napřed okupantům nemohou přijít na jméno, ale když české holky zvednou sukně, dojde k vřelé mezinárodní družbě. Sympatičtí Poláci pak změní strany a na závěr lze vypustit holubici míru – my byli přeci hodní, svině byli Sověti. Aby nebylo pochyb o černobílosti světa, je epizodně zapotřebí zdůraznit protikomunistické cítění všech zúčastněných, tedy krom Jaroslava Duška, který má dobrosrdečného hajzlíka přišitého zřejmě nastálo.

Pepíkovská ideologie Glombova snímku vyráží dech. Schematické a stereotypní vyobrazení Čechů jako pacifistických pivařů, Poláků jako něžných zmatkářů a Sovětů jako ožralých primitivů i nadměrné množství patetických gest (výměny holubiček, smrt nevinné dívky) a plakátových frází o svobodě vzbuzuje podobný dojem, jaký mívá divák z agitek rudé minulosti. Jakoby filmový básník zveršoval další poemu o míru mezi bratry Slovany, kterou tentokrát ruší pouze chamtivý bratr Rus, jenž si k večeři krom vodky zakousne i skleničku. Bukolický prostor české hospody se touží vrátit ke klasikám komediální školy 80. let, ale vylézá z něj neurčitý estrádní patvar, kde se pojídají knedlíky, vedou vzletné pivní řečičky a popochází herecká elita. Bezedné mudrování zavání notorickým sitkomem Hospoda či tolik populárními televizními sedánkami slavných.

Snaha Operace Dunaj o žánrově čistou tragikomedii, v níž se osudy jednotlivců protínají s osudem velkých dějin, fatálně zakopává o strnulou režii, rutinní herecké výkony i naprostou neschopnost předat divákovi cokoli krom stereotypů a ikonických symbolů národní identity. Patron režiséra Glomba Jiří Menzel nechtěně otiskl do filmu svou tvůrčí krizi, patrnou již z Obsluhoval jsem anglického krále. Namísto dřívější schopnosti vcítit se do idylické atmosféry a převést na plátno fungující panoptikum postav dojde jen na sterilní zírání, velkohubá prohlášení a křečovité pokusy o „dějinné obrazy“ – tank obtěžkaný dechovkou se tak zoufale dovolává kusturicovského podobenství, až se člověku chce křičet DOST. Znalý divák si s nostalgií vzpomene na skvělou Paskaljevičovu romanci Klamné léto ´68, která s podobnými notami hraje skladbu nekonečně působivější, trefnější a formálně dotaženější. Glombova výpověď na malém jevišti lidských osudů nepřináší nic víc než vyprázdněné symboly a vykastrovanou snahu o politickou korektnost.

Operace Dunaj nemohla dopadnout větším fiaskem. Humor primitivně sází na vulgarismy létající z úst hvězd, předvídatelné situační gagy, doslovnou mírovou agitaci a zcela nezvládnutý retro tón. Film zapadá do pelotonu komediálních škvárů, ale ční z něj svou snahou vypovídat něco nad rámec bezradného slovního žonglování a nulové zápletky. Nuda, zoufalství, bezzubost… rozhodně jeden z horkých kandidátů na nejhorší snímek roku.