Už pár dní je v kinech k vidění zpracování příběhu jednoho nenápadného Angličana, kterého jsme si tak trochu přivlastnili. Jde o důkladně popsaný a všeobecně dost známý příběh o tom, jak se jeden mladý londýnský makléř rozhodl na prahu druhé světové války pomáhat židovským dětem z Československa, jimž hrozilo nebezpečí. Celkově jich Nicholas Winton pomohl zachránit 669 a až po téměř 50 letech se jeho činy staly známými jak v Británii, tak i u nás. Jen těžko lze najít příběh svádějící k většímu patosu a emočnímu vydírání. Ačkoli se tomu snímek dosud především televizního režiséra Jamese Hawese rozhodně nevyhýbá, hlavně díky scénáři Lucindy Coxon (Dánská dívka, Neřízená střela) toho však film naštěstí nabízí i mnohem víc.

Zpočátku sledujeme dějovou linii z konce 80. let, kdy se stárnoucí Winton (v nepřekvapivě charismatickém podání Anthonyho Hopkinse) dostane během vyklízení pracovny ke svému starému albu, v němž si uchovával informace o zachráněných dětech. Film jej představuje jako celoživotního idealistu a neúnavného humanistu, který se neustále snaží o charitativní činnost. „Naučil jsem se držet fantazii na uzdě. Díky tomu se nezblázním a můžu lidem pomáhat dál,“ vypráví, zatímco v jeho očích vidíme střípky odevzdanosti a smutku kvůli tomu, že navzdory obrovské snaze není možné pomoci všem, kteří to potřebují.

Jeden život: FOTOGALERIE

Hlavní motivací k oživení vzpomínek a zveřejnění dávných skutků se stává soudobá situace ve Velké Británii, která odmítá přijmout válečné uprchlíky. Filmový Winton takové chování odsuzuje, zároveň však snímek tuto linkou rychle opouští a vystačí si už jen s textovou zmínkou na samém konci závěrečných titulků, že v současnosti je na světě nejvíce uprchlíků od druhé světové války. Z toho je patrné, že snímek nechce být angažovaný v současných globálních problémech a odvádět tak pozornost od Wintonova příběhu, což lze pochopit, bohužel mu to však také ubírá určitou nadčasovost a důležitost.

Ve vzpomínkách starého Wintona se tedy ocitáme na konci 30. let a sledujeme jeho mladé já v podání Johnnyho Flynna, kterak se snaží společně se svou matkou (hranou Helenou Bonham-Carter) a přáteli organizovat transporty dětí z Prahy do Londýna. Naráží přitom na frustrující množství byrokratických problémů, kvůli nimž životy nevinných lidí závisí na ochotě úředníků obtisknout razítka na papíry. Winton se však v této sféře umí pohybovat, a tak je ve svých snahách překvapivě úspěšný – navzdory truchlivému vědomí, že nikdy nemůže zachránit všechny.

Osudovost těchto momentů podtrhuje i jímavá klavírní hudba, na druhou stranu je však nezbytný patos v uspokojivém balancu s wintonovskou střídmostí. Daří se připomenout jednu historickou nespravedlnost, totiž že Winton na celou záchrannou akci nebyl zdaleka sám – a dokonce na rozdíl od svých spolupracovníků většinu času ani neriskoval život v okupované Praze. V roce 1988, kdy se celý příběh dočkal srdceryvného zveřejnění v televizním pořadu That’s Life!, však byl posledním žijícím členem této aktivistické skupiny. Snímek se nesnaží hrdinu nepatřičně glorifikovat na úkor ostatních a Hopkinsovi se daří Wintonovu skromnost a skoro až hmatatelný ostych při dojemném setkání se zachráněnými dětmi předat s nesamozřejmou důstojností.

Emočně tedy film funguje právě tak, jak by člověk čekal, a bohužel se nedočkáme hlubšího ponoru do Wintonovy motivace. S jeho mladým já se poprvé setkáváme ve chvíli, kdy je rozhodnut se vydat do Prahy a zjistit, jak by mohl pomoci. Jeho hrdinství je prostě faktem, konstantou, skoro až kantovskou maximou, která neomylně ukazuje všem ostatním, jak by se v danou chvíli měli chovat. Definitivním spouštěčem je pak setkání s uprchlíky ze Sudet, kteří utekli do Prahy a středních Čech po okupaci pohraničních oblastí německými vojsky. Na mnoha lokacích je mimochodem vidět, že natáčení (podpořené i Státním fondem kinematografie) probíhalo v Praze, což stvrzuje i množství českých tváří ve vedlejších roličkách.

Přehrajte si trailer Jeden život se samozřejmě nemůže srovnávat s tematicky podobným Schindlerovým seznamem, na to mu chybí srovnatelné talenty za kamerou, rozpočet i měřítko vyprávěného příběhu. Flashbacky do předválečného období slouží především jako funkční, leč nepřekvapivá ilustrace známých reálií a jádro předkládaného snímku se nachází v lince ze „současnosti“. Tam je možné hlavně díky Hopkinsově výkonu sledovat Wintona jako sice jednoznačně kladného, přesto už životem trochu semletého hrdinu, jenž pochybuje sám o sobě i reálném dopadu svých skutků. Činí tak ale naštěstí civilně, s důrazem na každodennost dobráckého penzisty, který ani na prahu osmdesátky nemůže sedět se založenýma rukama, když se kolem děje bezpráví.