Nejpříjemnější Sofia od Marie Antoinette? Jistě, a vlastně to není ani tak vysoká laťka, protože její Odnikud někam z roku 2010, které i díky věčné tématice vztahu otec-dcera považuji za typicky coppolovské, trpí jakousi vnitřní vyprázdněností a vpravdě katatonickým tempem. Do V úskalí (originál On the Rocks má několik významů a obávám se, že český překlad nezachytil ani jeden z nich) naštěstí přichází nalít energii nestárnoucí Bill Murray a jeho postava světáckého otce hlavní hrdinky je bez přehánění fantastická. Tak, že na sebe úmyslně, ale samozřejmě i sobecky, strhává veškerou pozornost. Felix Keane je prostě oním mužem, jenž na sebe potřebuje při vstupu do místnosti upozornit, zejména pokud se jedná o dámské publikum. Zběhlý a úspěšný dealer drahých uměleckých děl s vlastní limuzínou a řidičem si život užívá plnými doušky, zároveň je ale rozvedený a se zbytkem rodiny má poněkud problematické vztahy. Což nás přivádí k Lauře, toho času sedící před prázdnou první stranou její nové knihy, která by ji konečně měla přivést ke kariéře úspěšné spisovatelky a osobnímu naplnění.

Prázdný je podle všeho i Lauřin rodinný život. Vychovává dvě děti a drží palce svému manželovi Deanovi, jenž s mladými, krásnými a báječnými lidmi rozjíždí v New Yorku start-up a evidentně naráží na zlatou online žílu. S každým dalším followerem a lajkem jeho projektu se Laura cítí víc jako pouhá kulisa jeho úspěchu, a tak není divu, že začne o svém manželství pochybovat. Stačí jeden oběd s otcem a drobné podezření, aby se naplno rozjela pátrací akce. Dean totiž Lauru pravděpodobně podvádí. Vždyť kdo jiný než playboy Felix by měl poznat nevěru už v zárodku! 

Nejnovější film Sofie Coppoly se rozjíždí velmi povědomým směrem, činí tak ovšem velmi sebejistě. Nejen skrz bezedné charisma Billa Murrayho, protože jednoho takového Felixe si jistě mnozí z nás identifikují i ve svých kruzích, ale hlavně prostřednictvím New Yorku, jehož nálady umí Coppola mistrně uchopit pomocí němých záběrů skrz okénka aut nebo západy slunce nad špičkami mrakodrapů. Stačí jen nechat kameru kolíbat nad horizontem a zvolit ten správný song. Kouzelná melancholie je na světě a působí jako neviditelné lepidlo mezi jednotlivými scénami. Bill Murray navíc v první půli táhne na bránu tak vytrvale, že s sebou táhne všechny ostatní. I sympatickou Rashidu Jones, která však bohužel není ničím jiným než alter-egem režisérky, jež se ve vlastním scénáři nechává Billem alias Felixem válcovat až do úplného konce. Je to záměr, z něhož šlo v koncovce vytěžit mnohem víc než učebnicový a v Sofiině kariéře až příliš často opakovaný příklad daddy issues.

Vlastně mi ani tak nevadí, že je např. postava Lauřina manžela v úvodu okatě odsunuta do pozadí, aby mohl vůbec zbytek děje proběhnout (ono partnerské nedorozumění je tu až příliš uměle vytvořené), protože to samotné dobrodružství otce s dcerou má svoje momenty a právě jeho nevinnost a částečná banalita činí z V úskalí tak příjemnou podívanou. Jakmile však dojde na lámání chleba, sahá autorka nejen po předvídatelných, ale hlavně příliš hladivých a banálních pointách. Úmorná doslovnost je skoro až urážkou poslední scény ve Ztraceno v překladu. Nespoutané mládí a nečekané mezigenerační souznění ze zmíněného filmu je v novince nahrazeno znuděným finišem třicítky a v podstatě chladnokrevnou otcovskou manipulací. V úskalí je částečně terapie, částečně pragmatické procitnutí, kdy chcete vzpomínat na své dravé sedmnáctileté “já”, musíte se ovšem starat o dvě děti, rozepsanou knížku a snad až příliš úspěšného manžela obletovaného dlouhonohými asistentkami. 

Už od druhé, třetí scény se divák nezbaví pocitu, že ze zlaté klícky velkoryse vybavených newyorských činžáků působí tohle manželské zaškobrtnutí jako problém prvního světa, přičemž se tenhle dojem znásobí, když si Laura odjede do Connecticutu postěžovat své matce žijící v honosné vile a následně obědvá s otcem ve špičkové restauraci, kde se mezi hlavním chodem a dezertem vyjednává o koupi olejomalby za stovky tisíc dolarů. Na tom by v zásadě nic špatného nebylo, ale i na volbě prostředí je patrné odtržení od potenciálního diváka. Sofia se narodila se stříbrnou lžičkou v puse a ve stínu slavného tatínka, ale její první filmy slavily úspěch právě díky kombinaci jemnocitu pro filmařinu a zdravé rebelii.

Hrdinky Smrti panen nebo Charlotte ze Ztraceno v překladu jsou postavy, s nimiž se lze snadno identifikovat. Laura je sympatická, ale charakterově jde o pouhou skořápku a Rashida Jones se sice vší silou snaží v závěru prázdnou formu vyplnit, na poslední chvíli už se to ovšem nedaří. Laura zůstává pouhou figurkou, jež má ve finále nečekaně králi celé partie nadělit jednoznačný šach mat. Divácká satisfakce se však ne a ne dostavit, místo toho je zde rozčarování nad tím, jak hodně banální hru jsme vlastně sledovali, doufajíc, že dojde k nějakému zvratu nebo překvapení, jež načechrá všechny případné vrstvy bublající v pozadí. 

Přehrajte si trailer Nestane se tak a hezky načančaný pokrm na talíři zůstane jednohubkou a nikoliv právoplatným hlavním chodem. Ohromí vás Bill Murray a zamilujete se do New Yorku, v obou případech jde však o ikony sklízející úspěch i bez berličky vnímavé Coppoliny režie. Ta je spolehlivá ve všech ohledech, nohy jí však tentokrát podráží vlastní scénář, který podle všeho Sofia napsala narychlo poté, co jí Apple nabídnul spoustu peněz i tvůrčí svobody. To jsou přesně ty projekty za zálohu předem, kdy pak sedíte nad prázdnou stránkou a marně hledáte inspiraci. Nevím, jestli nakonec Sofia vyrazila s tatínkem v Alfě Romeo do víru velkoměsta, ale pro dobro nás všech doufám, že jejich příští vyjížďka bude trochu zajímavější. V úskalí je nejpříjemnější Sofiin film od Marie Antoinette, ale zároveň její první, který už si podruhé nepustím.