Richard Linklater zvládá už třicet let balancovat mezi velkým Hollywoodem a nezávislými vodami a přitom pořád zůstává svůj. Může si to dovolit. Málokdo má ve filmovém světě pozici jako on, takže experimenty typu Chlapectví a Temný obraz mu vždycky někdo rád odklepne. A navíc nemá problém do nich sehnat herecké superhvězdy, protože už na začátku devadesátých let natočil pecku, ve níž jich bylo tolik, že by nás nepřekvapilo, kdyby měl v mobilu čísla na půlku Hollywoodu. 

Ben Affleck, Matthew McConaughey, Renée Zellweger, Milla Jovovich nebo Cole Hauser tehdy teprve začínali a v Omámených a zmatených se museli dělit o prostor se spoustou dalších tehdy mladých a začínajících herců, ze kterých se ovšem s dalšími lety hvězdy nestali. To však vůbec nevadí, protože tady jsou všichni neokoukaní, energičtí a naprosto boží. Ale Linklaterova skoro třicet let stará klasika naštěstí není zajímavá jen tím, kdo se v ní objevil. 

Nastupující režisérská hvězda totiž svůj třetí a první větší film pojala jako variaci na Americké Graffiti. Nechci teď, aby to vyznělo, že Linklater vykrádal George Lucase a jeho retro klasiku, ale jednoduše vyprávěl velmi podobný příběh zasazený do velmi podobných kulis. Jen do jiné doby. Píše se půlka sedmdesátých let a hrdinové Omámených a zmatených stojí na životní křižovatce. Většina z nich to možná neví, nepřipouští si to, nebo se tím nezabývají, pro půlku z nich však jedno důležité období života končí a pro druhé začíná. A i když je to celé vlastně do značné míry příběhově o ničem, je děsná pohoda se na to dívat. 

Podobně jako v Americké Graffiti totiž Linklater nabízí celou plejádu hrdinů a je strašně snadné najít si někoho, komu budete fandit a s kým se člověk jako divák ztotožní. Snad každý v dětství znal agresivní a tupé hovado, jaké tu hraje Ben Affleck. Každý měl někoho, na koho byl dlouhé roky naštvaný a sám sobě sliboval, že jednoho dne mu nakope zadek. Každému se líbila holka, kterou neměl odvahu oslovit, chtěl být stejný frajer jako Matthew McConaughey a snad všichni si v jistém věku mysleli, že rodiče jsou blbci, škola k ničemu a svět začíná a končí teď, na velké párty, kde se může stát úplně cokoliv…

Linklaterovi se povedlo podobně jako Lucasovi dostat do jednoho filmu spoustu příběhů a hrdinů a vyprávět o jejich malých i velkých životních radostech a strastech tak, že měl člověk pocit, jako kdyby vyprávěl o něm samotném. Je tu zkrátka všechno dobré, špatné, hezké i smutné, co si člověk vybaví, když si zpětně vybavuje svoje mládí. Pro samotného režiséra šlo evidentně o hodně osobní záležitost a podobně jako Lucas vypráví o době, kdy on sám byl mladý. A nebojí se vzpomínat s lehkou naivitou. Holky jsou krásné, kámoši věční a muzika od Black Sabbath, Lynyrd Skynyrd, Alice Coopera a ZZ Top zní ještě líp než tenkrát. Dobu, o které Linklater v Omámených a zmatených vypráví, jste nejspíš nezažili. Na tom však ani v nejmenším nezáleží, protože tohle vzpomínání na mládí je dokonale univerzální.