Tohle je prostě vděčné téma. Reflexe češství, této amorfní kategorie (možná) amorfního národa, je s naší kulturní tradicí pevně spjata a s neochvějnou pravidelností se objevují filmy, které se zas a znovu pokoušejí postihnout unikavý národní charakter. Přímočařejší a diváčtější pokusy jako Pupendo se střídají se subtilnějšími a komornějšími díly na způsob Mistrů. Někde mezi nimi se pak pohybují rozsahem střídmí, leč přívětiví Vlastníci či rovnou hravé mystifikace jako Ztraceni v Mnichově. Takto bychom mohli pokračovat dlouho, rozhodně bychom však takovým výčtem nepřekvapili debutujícího režiséra Michala Nohejla a scenáristy Marka Šindelku a Vojtěcha Maška. Ti totiž své domácí úkoly vzorně splnili a zjevně si masivní množství děl o české povaze nastudovali. Na Okupaci je to vidět – v tom dobrém, ale i v tom špatném.

Paralelou k celé společnosti je tentokrát vesnický kulturák nedlouho po vpádu sovětských okupačních vojsk. Kdysi úspěšný režisér (Martin Pechlát) uvádí lacinou adaptaci života Julia Fučíka, komunistického novináře popraveného nacisty. Béčková šmíra nezajímá ani samotné herce, ale mladá studentka umění (Antonie Formanová) se rozhodne režiséra po představení vyzpovídat. Ocitáme se tak v zakouřeném baru, kde si herecké osazenstvo vyčítá chyby minulosti i morální poklesky. Na neveselý večírek se pozve značně podroušený ruský důstojník, který pomůže odhalit skutečné charaktery dřímající pod normalizačně uťáplou maskou. Z někoho se stává hrdina, z jiného zrádce, role dalších není čitelná a leckdo možná ani neví, co si myslet o sobě samém.

Co zaujme ještě před slibovaným ohledáváním češství, je temně neonový vizuál dávající vzpomenout na jména jako Gaspar Noé či Nicolas Winding Refn. To je rozhodně příjemná změna oproti standardní normalizační zašedlosti a vybledlosti. Ruku v ruce s tlumeně barevnou pestrostí jde i hudba od kapely Kill the Dandies!, střídající psychedelické synťáky s westernovými motivy. Soundtrack je na tuzemské poměry skutečně rozmáchlý a nutno pochválit, že ačkoli by si zpracování takového tématu vystačilo s minimalistickým pojetím, Nohejlův tým hovoří výsostně filmovou řečí, audiovizuálně splňující nároky současné evropské tvorby.

Anotace filmu láká na bizarní zápletku, v níž herci opilému Rusovi namluví, že ještě neskončila druhá světová válka, a v gestapáckých uniformách ho trochu vyděsí. Tahle anekdota přitom vychází ze „skutečné“ pouliční legendy, ve filmu však tvoří pouze zanedbatelnou část. Před tímto divadýlkem i po něm se totiž primárně jedná o defilé charakterů, pokřivených vlastními nedostatky či těžkostmi doby. Divadelní poetika je stvrzena brechtovskými zcizováky, které trefně připomínají nejasnou hranici mezi tím, co je doopravdy a co jenom jako – v naznačené divadelní hře, předloženém filmovém příběhu a možná i v celé žité skutečnosti.

Je tu tak nějak vše, co by znalejší divák čekal. Odkazy na Švejka či Vyšší princip, hlášky jako „S pravdou opatrně!“ nebo „Nechte mě domluvit“ (ačkoli postava zjevně nemá co říct), řešení problémů pomocí alkoholu a samozřejmě neustálá touha, aby se něco změnilo – ale zároveň neochota udělat první krok. Vidíme postavu (nejspíš) nevinné dívky zapletené do mocenských her, která se postupně samozřejmě ukáže jako silnější charakter nežli srabáčtí muži. Nechybí postavy uťáplého funkcionáře (mimochodem skvěle zahraná Otakarem Brouskem mladším, po mnoha letech se zjevivším na filmovém plátně), věčného rebela, prominentního synka… Všechny tyto prvky rozhodně nejsou nefunkční, jen jsme je už viděli jinde – a to nejednou.

S blížícím se koncem rozumné, téměř stominutové stopáže se objeví nečekaně radikální reflexe sovětské okupace. U ní však nezůstane, jelikož i drobné vzedmutí národní hrdosti musí být v českém kontextu vzápětí udusáno. Nohejlova vize se zaměřuje na přerámování reality, snahu najít hrdinský narativ, který v našich dějinách zoufalce chybí; a když už se objeví, bývá devalvován. Na reálné činy se však většinou nezmůžeme, spíše se cyklíme v opakování týchž chyb. Mladí odcházejí se ztracenými iluzemi, odnášejí si pocity viny. Na konci jsme tam, kde jsme byli na začátku – jen o něco zlomenější. Okupace nejlépe funguje jako atraktivní exkurz do těchto takzvaně národních motivů a stereotypů, o nichž se lze následně bavit; samotný film se ale do kdovíjak nečekaných závěrů nepouští.