Za hlubokými lesy, mlžnými hladinami, bažinou tak hustou, že by se dala krájet, žil byl jeden domeček. Ale nebyl to obyčejný domeček. On to byl spíš barák jako hrom. A v něm se potloukal blázen, jemuž kdysi manželka nasadila statné paroží. A jemu z toho paroží počalo strašiti ve věži. I brouzdal paroháč domem, koukal skrz díry ve zdi a zřel… možná bludy, možná skutečné milence, kteří v touze po erotickém dobrodružství u domu zastavili a v jeho nevábných útrobách jali se provozovati cosi mezi nepodařeným sexuálním dýchánkem a otřesnou slovní kopanou.

Miloš J. Kohout mě druhdy zaujal kraťasem Sen – přinejmenším nadáním pro pěkný vizuál. Jeho debut Oko ve zdi má zdánlivě vše podstatné: skvělé herecké obsazení i atraktivní námět z pera Ivy Hercíkové, jenž prý měl původně realizovat sám mistr Hitchcock. Po shlédnutí české verze jsem na vážkách, co má být na tuctové historce o strašidelném domě a vilných milencích tak interesantního. Přesněji, jsem si zcela jistý, že způsob jakým ji líčí Miloš J. Kohout, je svojí  zralostí kdesi na úrovni věstníku lidových autorů hororu. I tam se totiž každý druhý grafoman tváří málem jako reinkarnace Stephena Kinga.

Oko ve zdi rozhodně není typický horor. Strašidelný vlastně není vůbec. Jedná se o zpackaný pokus o psychologickou studii nevěry a žárlivosti s překvapivým twistem v závěru. Dialogy jsou takové klasicky české. Moudře na vás pomrkávají, ale jakmile postava vypustí větu z úst, přejete si, aby navždy mlčela. Takhle lidi prostě nemluví a mluvit nemohou, protože plátno není růžový dopisní papír. Vrcholem jsou postsynchrony, které vší bídě nasazují korunu. Křepkým krokem nás přenášejí do hájemství nevěrných Klár. A tam se líbí jen sadistům.

Naštěstí je tu alespoň vizuální stránka, která zahrnuje přinejmenším jednu zajímavou sekvenci – snovou instrospekci. Ta sice do hrbolatého vyprávění pasuje jako svíčková Stroganoff do stánku s hamburgery, ale přinejmenším na chvíli vzbudí dojem, že Oko ve zdi je film, ne amorfní slepenec podivných slov, bezpohlavních hereckých výkonů a přepálené touhy být stylově temný a nehostinný. Bohužel, ani tahle iluze nevydrží dlouho a je záhy zaorána krupobitím banalit a pokusů o inteligentní zvrat. Klamná hra snu a skutečnosti může být zajímavá za předpokladu, že film nabídne alespoň cosi vzdáleně podobné iluzi reality. Tu však Oko ve zdi nevede. Zato trpce směšnou trapností a surovou nudou přetéká.