Takové filmy se snad dnes už ani netočí – nalilo se do nich spousta peněz na vytvoření odpovídajícího backgroundu a přitom vyprávějí v podstatě komorní příběh. U Chariots of Fire - české Ohnivé vozy je docela nepochopení toho, co tam ty postavy vlastně provozují – se konflikt smrskl na několik, řeklo by se směšných, dilemat, o nichž už by dnes asi nikdo film netočil. Nebo by měl tendenci pořádně zatopit pod kotlem (Čtyři pírka: Zkouška cti) a vztahy vystavit skutečně perným zkouškám. Nic z toho v Chariots of Fire není, osudy postav se jen zlehka otírají a přece máte neustále tendenci si pobrukovat, jak to všechno pěkně šlape a uhání kupředu.

Pokud bych co do atmosféry našel nějaké podobné filmy, byly by to třeba Společnost mrtvých básníků od Petera Weira a nebo Gándhí od Richarda Attenborougha. Opravdu velcí pamětníci by si možná vzpomněli na seriál Vzdálené vrcholky hor, kde mimo jiné Ben Cross hraje ústřední postavu Ashtona Pelhama-Martyna. Časy koloniální Británie mají jakési těžko pojmenovatelné kouzlo (a filmy o nich rovněž) nadšení, optimismu a sebedůvěry, že z malých krůčků se rodí velké výsledky a když něco opravdu chcete, tak toho dosáhnete. If You Are Serious About Your Dream, We Will Take Your Dream Seriously.

Na celkovém dobrém dojmu má také podíl jakési sdílené šibalství, kdy se v zásadě jednoduché skutečnosti ukrývají pod květnatou mluvou a borci ze střední třídy a výše se častují jemnými narážkami, jimiž své kolegy rovným dílem hecují k další replice i vykazují do jistých mezí. Osobně mě také překvapilo, jak prostě (rozuměj bez zvyšování napětí prostřednictvím krátkých záběrů) a přesto účelně jsou natočeny scény závodů. Neustále máte skvělý přehled o tom, kdo kde běží, jak si vede, a se závěrečnými titulky v sobě máte tolik nevybouřeného adrenalinu, že máte chuť vyhrabat staré tretry. Podlehněte tomu, ty endorfiny za to stojí. A kdo ví, možná vás jednou uvidíme v hlavním vysílacím čase na nějakém kolbišti. Placka s Chariots of Fire se v českých luzích a hájích nehledá snadno, ale najde se. Jen vytrvalost! Výsledek pátrání stojí za to!

P.S. Běžec Eric Lidell prý opravdu běhal v záklonu s oteřenou pusou (viz hlavní stránka).

P.S.S. Vangelis sice na dnešní poměry zní hrozně umakartově, ale i tak má tahle nekompatibilita hudby a obrazu něco do sebe.

P.S.S.S. Ian Holm rulez!