Psát o další hrané adaptaci animované disneyovky je trošku za trest. V současném Hollywoodu asi neexistují filmy, jejichž tvůrci by měli za úkol točit méně kreativně. Zadání je jednoduché – převeďte to, co fungovalo v animáku do hrané podoby a moc se v tom nehrabte. Tenhle pragmatický přístup bych dokázal víceméně pochopit v případě, že by byl zárukou komerčního úspěchu, jenže už dávno neplatí ani to. Máme tu sice Aladdina nebo Lvího krále, případně trochu nečekaný hit Lilo a Stitch, ale zároveň i propadáky typu Sněhurka a Mulan. Případně filmy Lady a Trampa nebo Peter Pan a Wendy, které se ani nepodívaly do kin. Skutečně zajímavé podívané tak v tomhle směru vznikají spíš výjimečně. A Odvážná Vaiana něčím takovým bohužel není. 

Animák z roku 2016, ve kterém se Disney podíval do Polynésie, odkud vyplula odvážná dcera náčelníka na širý oceán, aby tu našla poloboha Mauiho a s jeho pomocí zachránila hodnou bohyni, nebyl ve své době až takový hit. S postupem času se ale stal jednou z nejpopulárnějších disneyovek. Takže očekávat, že by se celovečerně debutující Thomas Kail (má na kontě divadelního Hamiltona) filmařsky a co se nápadu týče nějak odvázal, bylo dost naivní. Naštěstí původní film stojí na poměrně silných základech, zajímavé hrdince a nebál se být na disneyovský animák docela odvážný a originální, takže by to fungovat mohlo. Jenže ono to moc nefunguje, protože to, co stačilo na animák, není na hrané dobrodružství dost. 

Odvážná Vaiana: FOTOGALERIE

Začněme ovšem pozitivně, Disney do remaku narval čtvrt miliardy dolarů, takže vypadá pěkně. Kdyby pěkně nevypadal, asi by měl někdo problém… Polynéské ostrovy září barvami, souboje s vlnami a bouřemi na oceánu působí vcelku velkolepě a střety s gigantickými monstry jsou trikově bezproblémové. Snad jen ten kohout Heihei je až příliš digitální, ale abych tvůrcům nekřivdil, v jeho případě se nepokoušeli, aby vypadal jako reálné zvíře, takže to asi jinak nešlo. Kail navíc v několika scénách zvládá docela zajímavým způsobem míchat několik vizuálních stylů, hlavně když ožívají Mauiho tetování, a jako velká drahá podívaná to zkrátka funguje tak, jak člověk od velké drahé podívané očekává. I když bez jisté disneyovské sterility se to neobejde. 

Potíž Vaiany tkví v tom, že úplně nestrhne postavami a příběhem. U animáků nemám problém naladit se na fakt, že věci se prostě dějí, že za všechno může nějaké proroctví a že vyprávění je poněkud zjednodušené, jde konec konců o příběh pro děti. O ten jde pochopitelně i v hrané verzi, ta už se ovšem pokouší hrát trošku jinou hru. V roce 2016 bylo fajn vidět hrdinku, která není princezna, nezajímá ji nějaký princ (protože tu žádný není), umí být paličatá, odvážná a prim tu hraje hlavně dobrodružství na oceánu. Jenže pro úspěch mezi hranými filmy to už bohužel nestačí, tam už se konkurence pohybuje někde jinde. Pokud na Vaianu koukám jako na dobrodružný příběh, ukazuje se, že jako taková je poměrně plochá a prostinká. 

Jo, zažívá dobrodružství, řádí na rozbouřeném oceánu, prožije pár těžkých chvil a hrdinských momentů, ale celkově tu vlastně není nic moc, co by nenabídly podobné žánrovky. Jen se v nich na rozdíl od Vaiany víc řeší dobrodružství, akce a postavy a míň se v nich zpívá. Jako čistě dobrodružná podívaná tak krom audiovizuální potěchy a jisté epiky nemá příliš co nabídnout. Ačkoliv se samozřejmě nabízí otázka, jestli vyrazíte do kina kvůli těmhle věcem, nebo vás spíš zajímají písničky a to, že jde prostě o novou Vaianu. To pak asi budete spokojenější. 

I v tomhle případě tu jsou ale nedostatky. Maui už není šarmantní frajírek, jako když ho Dwayne Johnson daboval a působí spíš otravně. Navíc na samotném Johnsonovi a jeho obličeji (ta paruka mu nedělá dobrou službu) začíná být vidět, že mu je čtyřiapadesát. A babička vysílající Vaianu na moře, působí poněkud toxičtěji a spíš jako manipulátorka než roztomilá stařenka. Kail navíc nedovede tak dobře prodat ani ty nejlepší scény z originálu, jako třeba tu, kdy Vaiana poprvé mluví s oceánem, nebo kdy dávní Polynésané vyrážejí na moře. Nevypadají zle, avšak ty emoce, které byly cítit před deseti lety, tu prostě nejsou. 

Odvážná Vaiana prostě hraje na jistotu, v tomhle případě to však bohužel nestačí, protože logicky mizí kouzlo animovaného originálu a buď ho nahradí prázdnota, nebo se ukazuje, že příběh sám o sobě v dobrodružném žánru plně neobstojí. Na druhou stranu jde pořád o ten typ filmu, u něhož nejspíš už teď víte, jestli ho chcete, nebo nechcete vidět, protože roky s hranými disneyovkami nás naučily, že v kině nemáme hledat originalitu, ale prostě jen to samé co minule. Jestli vám to stačí, klidně na to běžte a budete asi relativně spokojení. A jestli ne a vytáhnou vás na to děcka, dají se ty dvě hodiny, které už jste nejspíš několikrát doma museli vidět, přežít bez větších problémů.