Některé příběhy píše sám život a jsou zajímavé i bez toho, aniž by je někdo filmově přikrášlil. Robert Redford měl na takový příběh nos a chytil ho za pačesy. A ač od té doby natočil další filmy, Obyčejní lidé pravděpodobně zůstanou jeho tvůrčí opus magnum.

Jaký se píše rok, je naprosto nepodstatné. Některé rodinné scénáře přetrvávají dekády a dekády beze změn a vývoje. Tak jako ten, v němž stojí na začátku smrt jednoho ze synů a poté postupný rozklad osobností, které se s tím vyrovnávají každá po svém. Pravdou zůstává, že překonat takovou krizi chce hodně práce, úsilí, svorný chtíč a vůli a nic z toho se rodinně Jarrettových v hojných dávkách nedostává. Připomínají typický model rodiny z Americké krásy, na scestí je ale nezavádí nuda, ani beznaděj z nudy. Je to beznaděj z prázdnoty a ničeho, co ji vyplňuje a každým dnem se zdá, že ji stále přibývá a vytrácí se chuť vzájemně komunikovat. Zbývá nenávist skrývaná za úsměvy, intrikářství z bojácnosti postavit se problému čelem, neschopnost odpustit. Ale protože nic není černobílé a ne všichni táhnou v touze utápět s v bezmoci za jeden provaz, od nejmladšího člena rodiny přichází pokusy vše urovnat, které nikam nevedou a nebo vedou jen k dalšímu prohloubení deprese. Pořád jsou to ale pokusy, které tyčí cestu ke zdárnému cíli.

V tu chvíli přichází na scénu psychiatr jako rodinný tmel a lék na všechno zlé. Těžko říct, jestli je tohle ve scénáři na Redfordův popud, či je to pro něj tohle téma nějak osobní, ale rozhodně mu rozumí. Stejně jako triu svých herců, kteří udivují absolutní sehraností a zapáleností pro role, které by slabší žaludky bezpochyby odnesly pravidelnými závratěmi ze slova rodina. Obyčejní lidé jsou niterním dramatem monstrózních rozměrů, kde se před problémy buď a) zavírají oči a pak to dopadá přesně tak, jak by to dopadnout nemělo b) neutíká, což strašně bolí. Oboje je svým způsobem špatně (má své pro a proti), ale Redford nikoho za nic nesoudí. Kdo trochu chápe slovo rodina a překlenul se přes určitý věk, určitě si v tom své poučení najde.

Je už celkem jasné, odkud (tehdy pětadvacetiletý!) Dan Harris nabíral inspiraci pro svůj vlastní rodinný opus, Obyčejné hrdiny. Ve světle Roberta Redforda ale nabízí jen klasickou satiru, která je sice pocitově velikášská, ale ve své podstatě trochu účelně konstruuje a jemně klouže po povrchu. Redford jde do skutečné hloubky a rodinné drama pojmenovává těmi pravými slovy. Zasloužení čtyři Oscaři a k tomu náš V.I.M. štempl navrch.