Ačkoli mi žánr romantických komedií dělá v letošním roce velkou radost, za což do značné míry může i stoupající hvězda Glena Powella, který se rozhodl, že ho po letech skomírání nejspíš vlastnoručně zachrání, asi se všichni shodneme, že tím pravým testem, jestli je nějaká romantická komedie skutečně kvalitní a hodna vynášení do nebes, je, když se k ní diváci s chutí rok co rok vrací.

Takových milovaných klasik by se pak našla spousta, při rychlém projetí naší Very Important Movies kategorie jsem však zjistil, že je kolega KarelR ostudně zanedbával a řada z nich nám tady tak stále chybí. V pár takových pak hrála i jedna z hlavních tváří tohoto žánru během devadesátých let, herečka Julia Roberts. A jak už v tuhle chvíli víte, moje volba nakonec jako první padla na její ikonický Notting Hill, v němž se objevila ještě po boku dalšího veterána žánru, hezouna Hugh Granta.

Nebyli to však jen herci, kteří se koncem devadesátých let zasloužili o tuhle nestárnoucí pecku, jejíž příběh vám je jistě dobře znám. Za scénářem totiž stál další obvyklý podezřelý – Richard Curtis, autor scénářů ke Čtyřem svatbám a jednomu pohřbu, Lásce nebeské nebo Deníku Bridget Jones. Těžko byste hledali britského scenáristu s vytříbenějším smyslem pro velké romantické příběhy.

„And don’t forget, I’m also just a girl, standing in front of a boy, asking him to love her.“

Notting Hill byl každopádně jeho třetím celovečerním romantickým snímkem, dokonce i druhou spoluprací s Hugh Grantem, takže měl ledacos odzkoušené, a zde mohl určité aspekty už jen dotáhnout k dokonalosti. Poznáte to třeba na libozvučných dialozích, pestré partičce vedlejších postav (schválně, kdo si vzpomene, že ten pošuk, co furt chodil ve slipech, dnes hraje v Rodu draka postavu váženého Otto Hightowera…), skvěle padnoucím situačním humoru nebo prostě jen faktu, že tu do sebe všechno pokaždé v ten správný moment perfektně zaklapne. A než někdo namítne, že ledacos z toho byla práce přece režiséra, tak bych jen řekl, že to všechno naopak funguje navzdory tomu, že snímek natočil rutinér Roger Michell (ať je mu země lehká).

Stejně jako další filmy, i tohle je zkrátka Curtisovo dílo, a ty věci, které se později staly jeho typickými trademarky, předvedl dost možná nejlépe právě tady. Ať už je to závěrečný spěch, aby hrdina stačil své lásce říct, co má na srdci, nebo konverzace u jídla s partou přátel, tyhle scény známé z řady jiných romantik jsou tu tak krásně přirozené, zábavné a vypointované, že při jejich sledování člověku nesleze úsměv ze tváře, i když by se o to třeba snažil.

Notting Hill se ovšem pod kůži dokáže zarýt i jinak než geniálním scénářem. A tady už pravda musíme uznat kolektivní přínos lidí kolem, protože to je vše od pochopitelně vynikající chemie mezi hlavními hvězdami, přes skvělou práci s kamerou (scéna, při které kráčí Grant uličkou, kde se střídají roční období, je i po letech něco parádního), až po neskutečně trefený soundtrack. Film mimochodem rámuje skladba She od Charlese Aznavoura (na začátku je to originál, na konci cover od Elvise Costella), kterou o patnáct let později Fincher vzal a dal ji ve Zmizelé zcela nový zvrácený význam – něco, co člověku od té doby bohužel probleskne hlavou pokaždé, když ji slyší.

Každopádně důvodů k zamilování si Notting Hillu je zkrátka spousta. A ano, když jsem letos těmi stejnými uličkami při své návštěvě Londýna procházel, vyskakovaly na mě suvenýry s motivy snímku ze všech stran, což jen podtrhuje, jak univerzálně oblíbeným se od své premiéry stal. Ostatně po premiéře se zapsal do historie jako nejvýdělečnější britský film všech dob, chválili si jej kritici i diváci, a později obdržel i několik nominací a ocenění, takže jeho význam a přínos jsou neoddiskutovatelné.

Hlavně ale ustál onen zub času. Jak už padlo výše, ty nejlepší romantické komedie člověk pozná tak, že se k nim může vracet pořád dokola. Když jsem si tento víkend film pouštěl na iTunes, abych si na něj oživil vzpomínky (a taky abych si resetoval chuťové pohárky po několika dnech na filmovém festivalu), nejen, že jsem se z něj celou dobu tetelil blahem a měl jsem okamžitě chuť všem svým známým připomenout, jak úžasný film to je, ale navíc jsem ho hned po skončení zapnul znova. Tak moc jsem si ho užíval, že jsem si chtěl některé scény zkrátka přehrát ještě jednou. Následně jsem si na Spotify pustil soundtrack, otevřel Wiki se zajímavostmi a začal dělat rešerši k tomuhle VIMku. To jste mimochodem věděli, že hlavní roli chtěla hrát Nicole Kidman, ale bylo jí řečeno, že není dost talentovaná? Ve stejném roce jako Notting Hill jí šla do kin Kubrickova Spalující touha, takže jí to asi ve finále tolik nevadilo.

Nicméně zpátky k Notting Hillu. Je to samozřejmě těžká slaďárna od začátku až do konce, která navíc tím, že se točí okolo slavné herečky randící s obyčejným prodavačem knih, může spoustě lidí připadat příliš vzdálená realitě. A ona asi i je. Zároveň je to ale pořád v jádru klasický příběh o tom, jak chlapec pozná dívku, zamiluje se, ona mu párkrát zlomí srdce, ale nakonec to skončí dobře. Prohoďte gendery a vynechte happy end, a máte stále něco, co v životě zažil asi každý. A přesně proto to funguje. Navíc je to tady upřímně podáno v tak okouzlujícím podání, že by mi ani sebevětší míra kýče nezabránila, abych si film užíval zas a znova. On tu ale ani žádný kýč prakticky není, místo se několikrát mihne slovíčko "fuck" a vzpomíná Bond. Co víc si přát?

Zkrátka precizně odladěná romantika plná ikonických momentů a hlášek s tradičně skvostnou Julií Roberts a šarmantním Hugh Grantem, jejichž (ne)obyčejné milostné vzplanutí ovlivnilo generace a pojistilo neustálý proud turistů do legendárního Notting Hillu na desítky let dopředu.