Co představuje vlast? A co obnáší exil? Je stesk po domově zhojitelný? Je snad dětství jediný idylický moment v životě? Jak jen snít v cizí řeči.

Nostalgie otvírá černobíle pohledem na kopec, z něhož sestupuje několik žen. Vidíme dům a slyšíme lidový zpěv, obraz je to zároveň idylický i teskný. Kombinace pocitů známá každému, kdo se vrací k dávným vzpomínkám. Takto naší mysli chutná nostalgie. 

Syn básníka Arsenije Tarkovského, jehož verše dokonce ve filmu zaznívají, je nebývale poetický ruský režisér Andrej Tarkovskij. Ten natočil sedm celovečerních filmů, v nichž zkoumá vnitřní život člověka, přírodu, bolest, duchovno, víru, povinnost. Jsou jimi: Ivanovo dětství, Andrej Rublev, Solaris, Zrcadlo, Stalker, Nostalgie a Oběť. Ačkoliv si Nostalgie odnesla z Cannes, kde měla premiéru, cenu za nejlepší režii, cenu ekumenické poroty a také cenu filmových kritiků FIPRESCI, patří k těm méně známým Tarkovského snímkům. Nostalgie a Zrcadlo se však zdají být jeho nejosobnějšími, dá-li se něco takového tvrdit, a nejintimnějšími snímky.

Nostalgie, Tarkovského předposlední film, je také jeden ze dvou (spolu s finální Obětí), které tvrůce nenatočil v Rusku a v ruštině. V Nostalgii zaznívá převážně italština, její příběh nás totiž zavádí do italské vesnice Bagno Vignoni, kam za doprovodu Italky Eugenie přijíždí ruský spisovatel Andrej Gorčakov, který zde míní studovat dílo ruského skladatele Sosnovského. Kuriózní je, že tento skladatel po návratu do Ruska spáchal sebevraždu, což zajímavě problematizuje celou představu vlasti jako idyly. 

Spisovatel se noří do dějin vesnice a hlavně do příběhu místního podivína a náboženského fanatika Domenica, který se v okolí proslavil tím, že svou rodinu na rok zamkl v domě, aby ji uchránil před hrůzami vnějšího světa. Gorčakov se jím zdá být fascinován více než skladatelem, kterého se do Toskánska vypravil zkoumat, a stále silněji se o něho pokouší melancholie a stesk po domově. Zoufá si. 

Tarkovského filmařina je zároveň duchovní i průzračná. Točí jako kdyby celou svou bytostí. Je rovněž nepřekonatelný v tom, jak zachycuje živly, plamen ohně, proudění vody. Nostalgie je film bohatý na nejednoznačný symbolismus, jeho síla je v atmosféře a v nesmírně silných, vtahujících obrazech. Je v něm zachycen hluboký stesk člověka po domovině a rodné řeči. Stesk, který může být fatální. Ostatně Tarkovskij v jednom rozhovoru prohlásil, že pro Rusa je nostalgie „smrtelná nemoc“. 

Pozoruhodných pasáží nabízí Nostalgie mnoho, ale zejména scéna tvrdošíjného, opakovaného přechodu bazénu mi přivodila jeden z nejmystičtějších zážitků v kinematografii. V ní musí Andrej, který se zavázal, že celou délku vypuštěného římského bazénu přejde s rozžhnutou svící, opakovat stále dokola svou krátkou pouť.

Tarkovskij tedy nepracuje s časem tak, jak jsme zvyklí u klasického narativního filmu, nepřeskakuje to „nezajímavé“, nevyužívá zde elipsy, a my jsme tak svědky Andrejova opakovaného snažení a selhávání. Celá sekvence trvá okolo devíti minut a Tarkovskij se v ní obejde bez jediného střihu. Čas nás nechává hluboce prožít. Režisér ve své filmové eseji Zapečetěný čas píše o specificitě filmu toto: „Poprvé v historii umění, poprvé v historii kultury byl nalezen způsob, jak se bezprostředně zmocnit času. A současně byla nalezena možnost, jak ho po libosti oživit na plátně, zopakovat jej a vrátit se k němu. Člověk tak získal matrici reálného času. Čas spatřený a fixovaný mohl být nyní nadlouho (teoreticky navždy) uchován v kovových schránkách.“ Málokterá filmová scéna vyjadřuje toto přesvědčení silněji než právě přechod se svící.

Andrej Tarkovskij, světlonoš z Východu, vrhá paprsky své mysli a svého světa směrem k otázkám po smyslu života, který, když se jednou nostalgicky ohlédneme, může působit jako ona polorozbořená katedrála, jíž Andrej prochází a jež se tyčí nad útulností domu z dětství. Tarkovskij se domníval, že je „umělecké dílo stejně jako zázrak nevysvětlitelné“. Ale Nostalgie má se zázrakem společného ještě toto: je podobně jako on zcela zásadní a zcela jedinečná.