Hudební filmy vždycky trochu svádí k tomu upadnout do tupé fanouškovské rétoriky, ale příčetný autor by měl samozřejmě odolat. Což je, čistě mezi námi, docela problém, pokud jste kus základky a celou střední strávili nábožným čtením Rock&Popu, Joy Division a Stranglers dodnes považujete tak trochu za božstvo a Love Will Tear Us Apart nebo Golden Brown vás kdykoli spolehlivě během dvou vteřin přenesou mimo realitu. Nicméně pokusím se: Ne náhodou připomínají letecké záběry světel nočního Manchesteru úvodní pohled na Las Vegas ve Scorseseho Casinu. I tady se všechno točí kolem party přátel, kteří na krátkou dobu vládli svému malému světu, byli hnací silou svojí doby, občas ji dokonce o pár let předběhli. A brali možná trochu víc éčka, než bylo nezbytně nutné. Tady vznikla punkrocková nová vlna, pro ni velmi zásadní vydavatelství Factory Records a později klub Hacienda. Odtud pocházeli Joy Division a Happy Mondays, jejichž po sobě následující éry dělí film přibližně na poloviny, a které spolu s dalšími kapelami vytvořily to, čemu se začalo říkat "Madchester".

Stejně jako později v případě Tristrama Shandyho, i v Nonstop Párty Winterbottom spolu se scenáristou Frankem Cottrellem Boycem neustále a velmi explicitně člověku připomínají, že sleduje film. Steve Coogan sice ještě nevystupuje otevřeně jako Steve Coogan, v roli Tonyho nicméně provází celým filmem, oslovuje diváky, předem polemizuje s možnými výhradami, vysvětluje zamýšlený význam scén, představuje vtipná camea dnes už trochu vyšeptalých osobností z okruhu Factory Records v rolích drogových dealerů nebo zevlujících vágusů a občas narovinu přizná, že vás tahá za nos. Interpretace historických událostí přitom představuje nečekaně homogenní směs autentické dokumentace, fanouškovského pohledu ("takhle si je chceme pamatovat"), kreativní paměti skutečných účastníků ("takhle chceme, aby si nás pamatovali") a fantazie tvůrců ("možná to nebylo přesně takhle, ale vypadá to zatraceně dobře"). V jednom filmu tak uvidíte kromě převládajících záběrů z ruční digitální kamery i originální filmový materiál a vědomě úsměvné vizuální triky. Zásadním momentem na počátku je první koncert Sex Pistols, který samozřejmě na konci nemůže vyvážit nic menšího než zjevení Boha udílejícího moudré rady (Tony: "Myslím, že máš pravdu." Bůh: "To já obvykle mívám.")

Skutečného Tonyho Wilsona prý mnoho lidí nemohlo vystát. Ostatně určité neklamné symptomy zmrdovství vykazuje i jeho filmová verze. Jenomže, i když to tak občas nevypadá, tohle je nakonec opravdu hlavně příběh hudby, odlišný od všech dokumentů i hraných filmů o hudbě, které jste viděli. Takže mě prosím omluvte, jdu si znova pustit Digital... a vy mazejte do půjčovny.