Americký režisér/producent Wes Craven, jehož jméno zdobí v titulkách téměř všechny zásadnější hororové tituly devadesátých let, přichází s překvapivě komorním a jednoduchým příběhem, který má na míle daleko k obvyklé teenagerovské kombinatorice jeho dvorního scenáristy Kevina Williamsona.

Zápletka Red-Eye je prostá jako bulharská striptérka – pokud Rachel McAdams neudělá to, co po ní Cillian Murphy chce, její tatínek zemře. Navodit k téhle premise pocit zoufalé úzkosti není problém, protože jsme hodně vysoko nad zemí a stísněné prostory letadla nejsou stvořené k tomu, aby v nich mohla naše hrdinka nalézt alespoň minimální útočiště a přitom nepřišel tvrdý postih (protože stačí jeden telefon a svět se zatočí). O psychologii jde tedy až na prvním místě, stejně jako o hereckou přesvědčivost, která je vypíchnuta desítkami kamerových detailů. A tohle Craven zkrátka spojil bravurně – inteligentní, dusné dialogy mají potřebnou údernost a mezi herci to jiskří jako v továrně na ohňostroje na nový rok. Ostrý pohled (téměř nejlepšího záporáka, kterého oko kamery kdy zaznamenalo) Cilliana Murphyho mě straší ještě teď, Craven totiž dobře chápe, jaký potenciál v něm dříme a věnuje mu téměř mateřskou péči: Často jeho ostré rysy zdůrazňuje speciálním nasvícením, zatímco v celém letadle je tma, a vyžívá se v detailech jeho obřích modrých očí, ve kterých se odráží jak nezdravé šílenství, tak i jakýsi druh (fingovaného) dobráctví. A čím dál tím herecky vyspělejší Rachel McAdams prostě vřeští, tak jak má, i když „realistickou“ příběhovou rovinu v níž se propírá její podnikatelská dráha (majitelka stopatrového hotelu!) pouze přecházím s lehkým úsměvem ;).

Vady na kráse Red-Eye ale přece jen má. Nepočítáme-li menší odbočky, vyřeší se ústřední zápletka během 65 minut, což je doba akorát tak na to, abyste konečně spokojeně splynuli se sedačkou. Film JE napínavý a rozhodně strhující, ale půlhodinka navíc by mu rozhodně prospěla a možná by přišlo i na nějaké větší opodstatnění pro závěrečnou „vřískotovou“ hru na schovávanou než prosté konstatování, že takhle prostě končí všechny Cravenovy filmy a tak bude i tenhle. Je to taková pěst na oko, jako kdyby v Královi Artušovi pod produkčními křídly Jerryho Bruckheimera vjel doprostřed bitevního pole nablýskaný Hummer – víte, proč zrovna Hummer, ale do toho filmu prostě tak nějak… nepasuje ;). Kdyby film skončil po té hodině deset, věřím, že by to lidem vadilo méně než za současné stavu. Ostatně, i kratičká Telefonní budka nepotřebovala žádný zúčtovací dovětek...

Suma sumárum se však Craven prostě naladil na tu správnou vlnu a z unavujícího produkčního stereotypu jeho továrny na teenagerovskou zábavu se tentokrát vyloupl horký kandidát na špičku žánru pro tento rok. Má všechno, co by správný adrenalinový biják měl mít a jako bonus i seriózní herectví a fantastickou kameru. S nasedáním tedy neváhejte - tohle letadlo vás zaveze přesně tam, kam si přejete.