Rob Marshall připomíná Dona Quijota. Bojuje s větrnými mlýny. Válčí proti času, který muzikálovému žánru v jeho nejklasičtější podobě tak nějak nepřeje, aniž by si to byl režisér oscarového Chicaga ochotný připustit. Jako poblouzněný rytíř měl naběhnuto na důstojnou prohru… jenže s Nine to dopadlo poněkud komplikovaněji.

Historie Marshallovy novinky se začala psát bezmála před padesáti lety. Federico Fellini si tehdy namyslel své alter ego, režiséra Guida Anselmiho, jenž pobíhal ve snímku 8 ½ ve slunečních brýlích, šik kvádru a… v osobní krizi. Jeho tělo váhalo mezi manželkou, milenkou a svůdnou hereckou hvězdou, hlava tonula v existenciální prázdnotě v tom nejintelektuálnějším smyslu slova. Bylo to černobílé, často symbolické, oduševnělé a bylo dobře, že to zůstalo zapuštěné do 60. let minulého století. Felliniho klasiku totiž nelze jednoduše čapnout a zaktualizovat, zvlášť ne při překonávání vzdálenosti mezi povrchním Hollywoodem dneška a evropským artovým rozjímáním z před půl století.

„Devítka“ tak může zkoušet rozvíjet víceméně totéž, ale výrazně složitěji se dobere nějakého hlubšího sdělení, neřku-li prožitku. I když se objevuje další režisér, tentokrát Guido Contini, a co chvíli opírá ruku do dlaní, protože neví, jak pohnout se svým novým filmem, ani jak se zorientovat mezi dlouhonohými krasavicemi svého života. Milenka Carla (na sexuální mašinu zredukovaná Penélope Cruz) zná dobře své hormonální zbraně a nebojí se je použít, novinářka Stephanie (Kate Hudson) slibuje luxusní povyražení s puncem neznámého a herecká diva Claudia (Nicole Kidman) je nehynoucí inspirací milostnou i uměleckou. Do toho se pořád připomínají vyčítavě smutné oči manželky Luisy (Marion Cotillard), která se nemíní smířit s údělem podváděného přívěšku, který má akorát mazat svačiny, platit složenky a zavařovat angrešt (nebo cokoliv jiného co opomíjené manželky obvykle dělají), a čekat až se bohém laskavě vrátí domů.

Do Guidova bytí zasahuje ještě jedna prodejná děva z dětských vzpomínek (Fergie z Black Eyed Peas znovu ve filmu) a na „jevišti života“ vystoupí i dvě postarší dámy: Jednak podporující kostymérka (aneb Judi Dench s děsivou parukou), zadruhé duch matky, nebo něco na ten způsob, jímž se připomíná, že Sophia Loren tu ještě stále je. S nimi naštěstí Guido nesmilní. Přesto se má co otáčet, byť převážně jen ve svých myšlenkách a pocitech. Mimochodem, i proto je Nine jako herecká výzva vůči multioscarovému Danielu Day-Lewisovi poměrně macešská, protože ho nechá jen dvě hodiny pokuřovat, zoufale civět do prázdna nebo lamentovat, a to ještě s vnuceným italským akcentem, se kterým by svůj part brilantně neodzpíval ani Václav Neckář.

Čímž se dostáváme zpět k prvnímu odstavci… k tomu, že je Nine svým konceptem v podstatě zastaralou a možná i přežitou záležitostí, která může jen ztěží fungovat. Stejně jako v Chicagu se tu vyvolává éra klasického muzikálu s divadelními kořeny, v němž neexistuje něco jako spontánní tanec nebo nečekaná hudební čísla. Postavy se trápí ve svých civilních životech a odskakují si na pódium vyzpívat se ze svých emocí. Přestože se jeviště elegantně propojuje s placem, na kterém má Guido natáčet svůj film, a ačkoliv se veškeré hopsání úžasně třpytí, odhalují se spíš nástrahy tohohle archaického pojetí muzikálu.

Nine totiž nedrží příliš pohromadě a hodně rychle se drolí na sled líbivých videoklipů, které spojuje opakující se pseudo-existenciální hlušina. Guido na sebe všechno prozradí už během intra a úvodního pěveckého sóla, hned na začátku odtajní všechny svoje ženy, a pak se prostě jen užírá tak dlouho, dokud každá nedostane alespoň jednu svoji vlastní píseň. Muzikály bývají často grilovány za svůj prosťoučký příběh, Nine je ale vyloženě bezdějovým přezpíváním osobní krize, které je o to zrádnější, že se tváří jako pokračovatel hloubavé felliniovské zpovědi. Jen pár zajímavěji rozehraných motivů (třeba kamerové zkoušky s novou černovláskou a prozření Luisy) zachraňuje film od pověsti absolutně plytké taneční show.

Marshall tu navíc nepracuje s kdovíjakými hity a zvolená forma mu ani neumožňuje rozjet choreografické orgie. Inscenuje jen vzájemně nesouvisející klipy, ve kterých vyrábí nádherné obrázky Marshallův dvorní kameraman Dion Beebe (Oscar za Gejšu) – možná až příliš oslnivé, jak z reklamy na Adidas a Bvlgari, ale v černobílé, i ve zlatavě nablýskané rozhodně okouzlující a většinu energie do filmu importující výjevy. V těch okomalebných záběrech navíc vydatně vzdychají herečky, na jejichž kostýmech se evidentně šetřilo, takže si vystačí většinou jen s podvazky a podprsenkou, čímž se naštěstí daří narušit strnulost filmu a rozhýbat jej minimálně v silný erotický stimulant (až se výstup Penélope Cruz objeví na YouTube, vystřelí hodně rychle nahoru v žebříčku přístupných videí, u nichž se nejčastěji masturbuje).

Jenže i to je málo, zvlášť v kontextu zcela nenaplněných ambicí. V Nine si pomýlení tvůrci přivezli z 60. let pouze módu a styl a krásně jí složili poctu skrze videa jak z MTV. Místo muzikálového požitku s přesahem se tak dostavuje dojem, že listujete hodně povedeným speciálem časopisu Vogue, jehož tématem bylo italské retro za časů Marcela Mastroianniho. My se ale nespokojíme jen se zjištěním, že to těm polonahým hvězdám vážně sluší, že ne…