Vymyslet originální nápad na horor je už delší dobu pomalu nadlidský úkol. A u slasherů to platí dvojnásob. Ono taky co lze nového vymýšlet u kousku, jenž je založen na postupném vyvrážďování nebohých puberťáků šíleným vrahem či ikonickým záporákem. Maximálně můžete zajetá pravidla a propriety vtipně převracet a dělat si z nich legraci jako se to povedlo Wesu Cravenovi ve Vřískotu. Právě Ghostface byl v devadesátkách menším svěžím větrem, po němž ovšem přišla vlna teengaerských vyvražďovaček, které žánr opět uvrhly do předvídatelné rutiny. Jenže pak, na přelomu tisíciletí, dorazil do kin Nezvratný osud a ukázal, že i v dosti zkostnatělé kategorii slasherů se dá ještě vymyslet něco nového a zatraceně originálního.

Nápad, s nímž tvůrci přišli, se přitom už dnes zdá malinko jednoduchý. Jenže v jednoduchosti je síla. Zkrátka místo klasického vraždícího psychopata postavili proti dospívajícímu masu na porážku nepřítele, jehož opravdu jen tak nepřečůráte, a který zůstane až do samotného závěru opravdu neviditelný. Samotnou smrt. Z dnešního hlediska se už i tato šablona samozřejmě stačila okoukat, před 20 lety se však stala studnicí svěžích nápadů a hrátek s hororovými prvky. Ano, ve své podstatě jde v základu prostě o další slasher, kde hrdinové „jen“ utíkají před neviditelným a nehmatatelným záporákem. Právě konfrontace se smrtí a odhalování jejích zákonitostí a plánů však přidává do žánru sympatický prvek a scénář dokáže tento námět a hororová klišé svěžím způsobem skloubit dohromady.

Hlavní atrakcí snímku (a ostatně celé série), jež pak zanechala ve svém rybníčku také nesmazatelnou stopu, je pak nápaditost a rafinovanost jednotlivých úmrtí a samozřejmě i úvodní předtuchy. I s odstupem času jsou pak jednotlivé smrtící zářezy z většiny nejpůsobivější právě v jedničce. A to zejména díky parádní režii Jamese Wonga. Zatímco další díly sázely na čím dál bizarnější, krvavější a přepálenější smrti, Wong se držel heslem „za málo peněz hodně muziky“. A dokázal se proto s touto ideou piplat, jako už se to nepovedlo žádnému z jeho následovníků, ani jemu samotnému ve trojce.

To je ostatně znát už u zmiňované předtuchy.  Obří havárie na dálnici ze dvojky je sice více stylová a cool, pád letadla je ovšem natočen tak tísnivě, sugestivně a bez zbytečných krvavých kejklí, že absolutně funguje i po letech. A lidé se strachem z lítání budou mít s touto scénou asi malinko problém. Stejně minimalisticky, ale přitom neotřele, si pak režisér hraje i s ostatním úmrtími a své postavy vůbec nešetří. Není pak náhodou, že zatímco většina „nehod“ z dalších dílů se divákům již vykouřila z hlavy, tady si člověk pamatuje každý jednotlivý zářez. A neskutečně stylový finální záběr pak Wongův cit a až morbidní chování k postavám už jen skvěle vystihuje.

Nezvratný osud rozhodně není dokonalý film a už vidím, že se budou někteří ze zařazení do VIM ošívat. I zde se samozřejmě objeví neduhy podobných snímků a závěrečná třetina už má menší rezervy. Jenže v hororu, a zejména v kategorii slasherů, má tento kousek dosti nezastupitelné a výrazné místo. Nejen, že se mu totiž povedlo skvěle využít atmosféru teen vyvražďovaček, ale zejména dokázal přinést do zatuchlého žánru hodně velké osvěžení a zároveň ho zpracovat špičkovým způsobem. Což je věc, která se vlastně už tolika hororům poté nepodařila. Škoda, že následující pokračování (kromě zábavně černohumorné dvojky) vyždímala tuto látku až na úplnou dřeň. A dvakrát škoda, že sympaťák Devon Sawa i tehdy nadějný Wong totálně zapadli. Aspoň, že stačili v žánru zanechat tuhle nesmazatelnou stopu.