S režijní filmografií George Clooneyho je to jak na houpačce. I když má za sebou hodně výrazné zářezy typu Dobrou noc a hodně štěstí či Den zrady, v poslední dekádě jako by se k těmto povedeným výkonům nedokázal zhoupnout a točí unylé a nezajímavé nudy typu Památkáři či Půlnoční nebe. I přesto ale divák vždycky doufá, že příště se to u nestárnoucího sympaťáka konečně zlomí a natočí další nezapomenutelnou pecku. I když má jeho novinka Něžný bar do diváckého usínání naštěstí daleko, stejně se nemohu zbavit pocitu, že tentokrát se zasekl Clooney někde na půli cesty.

Režírující herec znovu zkusil zcela jiný žánr a nabízí nám coming-of-age kousek a příběh podle memoárů J.R. Moehringera. Malý J.R. žil se svou starostlivou matkou v domě svého mrzutého dědečka, který sice pořád tvrdil, ať mu dají všichni pokoj, stejně ovšem u něj bydlela slušná řádka početné rodiny. A mezi nimi byl i strýček Charlie, neskutečný pohodář a majitel místního baru, jenž měl pro svého synovce nejen slabost, ale vždy i nějakou tu trefnou životní radu. A právě v jeho hospůdce si malý J.R. uvědomil, že chce být spisovatelem. Jenže cesta k jeho snu, která vedla i přes prestižní Yale a jeden komplikovaný vztah, nebyla vůbec jednoduchá. Obzvláště, když si během ní musí vyjasnit i svůj vztah k otci, jenž se o něj celý život nezajímal.

Něžný bar je tak zejména v první polovině správně hřejivý a nostalgický kousek o dospívání s fungující old school atmosférou, u něhož má divák díky trampotám malého hrdiny často úsměv od ucha k uchu. A to zejména, když se vydáme právě do baru zatraceně cool strýčka v podání Bena Afflecka, který si svou roli pohodáře a příbuzného, jehož by chtěl mít snad každý malý kluk, neskutečně užívá a dokáže procedit jak skvělou hlášku, tak o vteřinu později bez zaváhání přeskočit na vážnější notu. A slovní výměny s jeho partičkou vděčných štamgastů jsou zkrátka těmi správnými feel-good momenty, jež člověk čas od času potřebuje. Ostatně, Clooneyho novinka má povedených vedlejší postav celou řadu a výrazné momenty si zde vybere i dědeček mrzout v podání Christophera Lloyda i životem zkoušená matka Lily Rabe.

Jenže jakmile se příběh definitivně přepne z dětských let do těch vysokoškolských, snímek i přes svou stále pohodovou jiskru jako by už neměl moc co nabídnout. Tye Sheridan je v hlavní roli fajn a vždy, když zapluje do Aflleckova baru, je nálada rázem veselejší. Jenže po příběhově stránce se tu vlastně neděje nic moc zajímavého, co už bychom neviděli mnohokrát jinde. A v mnoha případech i s lepším drajvem a tahem na branku. Děj je až příliš zaměnitelný, předvídatelný a místy poměrně zkratkovitý. A co si budeme nalhávat, hlavní hrdina je paradoxně tím nejméně zajímavým charakterem a jeho životní tápaní už začíná v poslední třetině místo emocionální gradace naopak bohužel nudit. 

A to i kvůli Clooneyho režii, která sice nikterak neurazí a umí po celou stopáž pracovat s feel-good atmosférou, jenže zároveň jsem čekal od snímku poněkud výraznější styl. A také jsem očekával, že si tvůrce trochu víc vyhraje s dobovými prvky v čele s vizuálem či vděčným soundtrackem. Ani v tomto případě vás však Clooney úplně neposadí na zadek a jede zkrátka dost na volnoběh. A to zejména kvůli svižnější první polovině prostě škoda.

Přehrajte si trailer Něžný bar tak sice diváka tentokrát nijak neurazí ani neunudí, i přesto ovšem do naprosté spokojenosti přeci jen cosi schází. Za old school feelingem, milou a až melancholickou atmosférou či usměvavým výrazem výtečného Bena Afflecka se totiž skrývá příběh, který do žánru nepřináší vůbec nic nového a po zhlédnutí z diváka vyprchá až příliš rychle. Kdo ví, čtenáři memoárů zmiňovaného J.R. Moehringera možná ocení snímek o trochu víc, ve výsledku je však Něžný bar jen fajnovým coming-of-age počinem. A kdyby místo něj hrál Ben Affleck se svými štamgasty v remaku legendárního sitcomu Na zdraví, možná bych byl spokojenější o něco víc.