Pro tuzemskou kinematografii je tak nějak příznačné, že hned první letošní český film se – nikoliv překvapivě – vrací do dob normalizace a vypráví hřejivý lidský příběh jedné dysfunkční rodiny a opětované dětské lásky. I srdce cynikovo pukne… Nostalgie zkrátka táhne, nebýt jí, Zdeněk Troška s Alenou Poledňákovou by nebyli tam, kde jsou, tedy na předních místech žebříčků návštěvnosti. Hitmaker Jiří Vejdělek to už taky pochopil a po sérii více či méně (spíše méně) zdařilých a úspěšných komedií ze současnosti se i on vytasil s vlastnoruční story z Husákova bezčasí. Není to sice vyložená prohra. Jak bychom řekli v Brně: Na český film dobrý. Ale mohlo to být i lepší a to z několika důvodů.

Odpustil bych tomu filmu leccos, i ty zoufalé pokusy o poetičnost (bílá myška vběhne hrdinově zrzavé femme fatale pod sukni a vyleze taky zrzavá!), ale co mě nejvíce iritovalo, byla Vejdělkova nulová invence a schematičnost jako z příručky. Důkazem je samotná kostra příběhu – milostné dospívání neduživého, ale sympatického kluka, který má trhlého otce (vynikající Hynek Čermák – obsazujte ho častěji, vy tam!), obětavou maminku a všichni žijí v malebné chaloupce u řeky. Větší kopírku Báječných let pod psa aby člověk pohledal. Vejdělek ovšem nemá odvahu ukázat i stinné stránky oné doby jako Viewegh a totalita se projeví jen v podobě párečku udavačů z vesnice.

Nejvíc zamrzí, že nefunguje závěrečná pointa, jak to bylo doopravdy se Sametovou revolucí. Nejenže je vyzrazena hned v první minutě filmu, ale ke všemu je vtipná asi jako Bohdalová v pořadu o vyšívání psích deček.

Přehrajte si trailer Na druhou stranu, když to porovnám s dalšími humoristickými zhůvěřilostmi z českých luhů a hájů, tak se nedá Něžným vlnám upřít pár věcí: V prvé řadě jsou moc hezky natočené a nepůsobí jako televizní film, který zabloudil do kin. Všechno hýří barvami, od budov přes oblečení až po přírodu. Člověk neznalý by řekl, že se to odehrává spíš na francouzském venkově, než za tuhé normalizace, jejíž skutečné vizuální podobě odpovídají Pouta nebo Občanský průkaz. Člověk se i sem tam pousměje, pokud teda překousne tradiční Vejdělkovu oplzlou lascivnost a všudypřítomnost sexuálního harašení, která je zejména ve scénách s krásnou rusovlasou lolitkou trošku zneklidňující. Něžné vlny jsou klasická jednohubka k žehlení a k okamžitému zapomnění. Pelíškovská trvalka z nich nebude, na to jsou až moc bezkrevné.