Nahlíženo z perspektivy Scottova aktuálního snímku Domino, je Nepřítel státu klasicky střiženým filmem bez hyperstylizace. To však platí jen na první pohled. Už v Nepříteli státu, a tím více v traileru, můžeme vidět zárodky stylu „nového Tonyho“, který se dnes dostal do sfér, kam už ho jsou ochotni následovat jen ti opravdu nejvěrnější sympatizanti (redakce MZ váhá). Tony prostě z ničeho nic začal vystrkovat notně ostré růžky. A kdyby jen zárodky a růžky! Rohy! S trochu přivřenýma očima lze říci, že tohle už je ten nám dobře známý a proklatě kinetický Tony s délkou záběrů mezi 1-2 vteřinami (většinou kratší) se vším všudy. Jen co se filtrů týče, se ještě tehdy držel dost zpátky, nepočítáme-li kovově modrý nádech, který se dostal i na plakát a obaly DVD. Kdybyste si pro srovnání vzali jeho (tehdy) předchozí film – Fanatik – nabyli byste dojmu, že je od úplně jiného režiséra. Sám za sebe musím říci, že když tohle oldie vznikalo, měl jsem docela velké problémy „vytípnout“ kterýkoliv z níže zobrazených obrázků. Pokaždé když jsem na playeru zmáčkl Pause, záběr se zobrazil jako máznutý a nebo už se prolínal s následujícím. Tony se s tím prostě nepárá, stříhá jak o život a nepočítá s tím, že by si jeho filmy někdo chtěl zastavovat. A vůbec: už vím, jakému filmu věnuji zbytek dnešní noci. Tenhle kousek prostě nestárne a Jacka Blacka jako záporáka si nechám líbit v kteroukoliv noční či ranní hodinu. Čert vem zastaralé špionážní technologie!