Přelom tisíciletí přál novodobým válečným řežbám. Steven Spielberg všem vyrazil dech s legendárním Zachraňte vojína Ryana a dostali jsme také Tenkou červenou linii, strhující pecku Černý jestřáb sestřelen či minisérii Bratrstvo neohrožených. Nepřítel před branami stál zpočátku možná trochu ve stínu svých na první pohled intenzivnějších a vizuálně opulentnějších bratříčků. Jenže příběh legendárního ruského odstřelovače Vasilije Zajceva si nejen našel velkou diváckou oblibu, ale navíc si mezi novodobými válečnými snímky vydobyl své jasné a neohrožené místo. A zcela po právu.

Nepřítel před branami se od svých kolegů přeci jen v mnohém liší a Jean-Jacques Annaud zvolil o trochu jiný přístup. Režijní veterán nesázel na dravý vizuál, moderní kameru a nechtěl bitvu o Stalingrad z pohledu sniperů ukazovat jen skrze velkolepé a brutální bitvy. Naopak, Annaudův styl je v mnohém daleko syrovější, špinavější, chladnější a také civilnější. Ano, výtečná režie vás hned na začátku zavrtá do sedačky i po letech naprostou kulervoucí a maximálně intenzivní bitevní vřavou, v níž mladí vojáci mohou schytat kulku jak od nacistů, tak při jednom kroku vzad i od svých soudruhů. Celá sekvence je pak vyšperkovaná Zajcevovým prvním odstřelováním, při němž divák vnímá každý nádech, výstřel i vzdálený výbuch. Prostě krása i po letech.

Po této pasáži ale Annaud krásně přehodí výhybku a z filmu se stane takřka komorní snímek o pár postavách, kde jde zejména o sniperský souboj mladého Zajceva s jeho německým rivalem Konigem. Právě v těchto momentech je snímek nejsilnější. Annaud rozehraje v troskách válečného Stalingradu strhující hru kočky s myší, kdy je nacistický major stále krok před hlavním hrdinou. Režisér v těchto vtahujících scénách, stejně jako ústřední odstřelovači, nikam nespěchá, bravurně si hraje s napětím i gradací jednotlivých duelů a každému výstřelu dokáže dát díky práci s hudbou a zvukem patřičný důraz. Každý z jejich střetů se pak v něčem odlišuje, a film tak až do samotného finále neztrácí nic ze své poutavosti a napětí.

Šachová partie dvou odstřelovačů je nestárnoucím zážitkem i díky hereckým výkonům. Jude Law zde potvrdil svůj velký herecký talent a chladný Ed Harris je v roli jeho nemesis bezchybný. Ale tady se nenajde slabý herecký článek prakticky nikde, i Bob Hoskins či Ron Perlman na sebe dokáží na malém prostoru dost upozornit. Skvělá Rachel Weisz se pak postarala o to, že se postavě Zajceva dostaneme i trochu pod kůži. Ani v jejich love story se pak Annaud se syrovostí a realističností nedrží zkrátka a např. milostná scéna mezi spícími vojáky zůstane divákům v hlavě dost dlouho. Úlisná postava Danilova s tváří Josepha Fiennese pak do filmu efektně vnáší prvek ruské propagandy, s nimž si scénář také hezky pohrál a ukazuje díky tomu válku zase z trochu jiné strany.

Po více než 20 letech od premiéry Nepřítel před branami stále více zraje a mezi ostatními žánrovými kousky dokázal získat svůj vlastní „ksicht“. A může za to vděčit nejvíce právě Annaudovi, jenž má sice na kontě i daleko režijně vyspělejší a silnější kousky, i přesto zde ukázal svou řemeslnou preciznost, díky níž dokáže bezchybně přepínat mezi válečnou opulentností se špičkovou výpravou a takřka až intimním soubojem dvou ostrostřelců. Pravda, režisérovy snahy o maximální realističnost trošku sráží všudypřítomná angličtina a James Horner ve svém soundtracku zde zase jednou recykloval své osvědčené motivy. Ani to však Nepříteli před branami neubírá nic z jeho síly a z atributů, kvůli nimž se z něj stal jeden z nejvýraznějších válečných počinů tohoto tisíciletí. Prostě poctivá válečná škola, na níž už se současní tvůrci moc nechytají.