Malý štáb shromážděný kolem tehdy začínajícího mladého režiséra Mathieua Kassovitze a pár franků k tomu – tak nějak vypadalo zázemí, ze kterého v roce 1995 vznikl film Nenávist. I proto má v sobě samozřejmě stopu mladistvého aktivismu, snahy upozorňovat na problémy živou a naléhavou formou. Vezmeme-li v úvahu, jak silně politické téma v sobě schovává, je na něm ale mimořádně sympatické, že z nikoho zbytečně nedělá oběť ani zločince. Není tu nikdo, kdo by měl věci opravdu pod kontrolou, všichni od výtržníků až po policisty jednají spíš pudově a jaksi bezradně. Film začíná autentickými záběry rvaček s policií, které všechno následující svým způsobem uvádějí do polodokumentárního rámce, a dál už pokračuje sledem hraných, částečně improvizovaných situací. Kontinuitu přitom zajišťuje černobílý obraz, který ve skutečnosti vznikl desaturací původně barevného záznamu (ten byl připraven pro distribuci v případě, že černobílá verze nebude mít divácký ohlas).

Nenávist je bezpochyby mimo jiné film o násilí a tenhle dojem taky na konci zcela převládá. Jenomže když budete sledovat pozorně, uvědomíte si, že k  násilí pokaždé dochází neplánovaně a obvykle taky nečekaně. Spouští se náhlým obranným impulzem a hrozí vlastně v každém okamžiku, protože frajeři z předměstí mají zkrátka hodně citlivý radar na sebemenší urážku nebo výsměch. V mezičase pak ventilují agresi verbálně, dílem v infantilních hádkách mezi sebou navzájem, dílem v nesmyslných útocích na lidi kolem. Typická je v tomto ohledu scéna, kdy se jich chce televizní reportérka zeptat na zmíněné pouliční nepokoje – kluci ji s nadávkami a urážkami odbudou, načež se vrátí k mudrování nad tím, jak jsou ti lidi dnes nenávistní.

Ještě pro jednu věc je ovšem Nenávist tak velmi důležitá: Ukazuje divákovi Paříž tak, jak ji na plátně jenom zřídkakdy uvidí. Žitou realitu multikulturní metropole, zbavenou všech klišovitých canců o městě lásky a poezie. Film svým stylem na každém kroku tematizuje pohyb postav městem: Jejich spojení s rodným předměstím je vidět v jedinečném kamerovém přeletu nad střechami a ulicemi, jejich ztracenost v honosném centru zase vyjadřuje záběr spojující zazoomování s protijízdou kamery po vzoru Hitchcockova Vertiga. Zapomeňte na chvíli na Amélii z Montmartru nebo dokonce Antoina Doinela; i tohle (možná tohle především) jsou Pařížané. Bez trenčkotu a citové rozháranosti, se střídavým úspěchem napodobující newyorské gangstas, a přesto tak dokonale francouzští.