Málokterému světovému i českému režisérovi se podaří, aby do kin během jednoho roku uvedl dva filmy, ještě k tomu tak odlišné. Němá tajemství od režiséra Tomáše Mašína vloni na podzim vedle mediálně vděčnějších Bratrů poněkud zapadla a vysokou návštěvností se prokázat nemůžou. Vůbec to však neznamená, že jde o film špatný nebo přehlédnutelný. Naopak. Směle jej můžeme přiřadit k půltuctu loňských projektů, které opět vrací víru v českou kinematografii a dávají důvod nezatracovat domácí tvorbu i těm, kteří už se jí začali programově vyhýbat.

V září 2023 nám sice Němá tajemství proletěla pod radarem, ale s oceněním Alice Nellis za nejlepší scénář na Cenách české filmové kritiky i na Českých lvech a čerstvým uvedením na VOD to na Moviezone rádi chceme dohnat.  Nota bene, když větší půlka redakce film hodnotí velmi vysoko a když si na ČSFD vyhledáte příslušnou sekci komentářů, až nadstandardně často se dočtete, že jej pisatelé považují za nejlepší film roku.

Jakkoliv jde základní zápletku popsat jedním středně dlouhým souvětím a může dostat nálepku vztahovky, scénář a s ním úzce spojená (špičková!) střihová skladba podávají příběh tří žen a jednoho fatálně zraněného muže trpícího afázií jako vtahující psychologickou kriminálku. Již trailer naznačil, že o oblíbený žánr se Němá tajemství mohou opřít, ale ve výsledku jde nakonec o víc než jen zjistit, zda ke smrti veterináře Martina skutečně někdo přispěl, anebo šlo o řetěz nesouvisejících náhod.

V krátkých ploškách (opět pochvala za u nás nevídanou práci s flashbacky a flashforwardy) vyplouvají na povrch zamlčované skutečnosti, lži a komplikované vztahy. Postavy si postupně uvědomují rozsah Martinových zranění, jeho prognózu a skutečnost, že s dosavadní zkušeností ani jednoduchými motivačními moudry („zvládli jsme horší věci“) si v tomhle běhu na předlouhou trať nevystačí. Věrohodně působí i kolísání mezi záblesky naděje a zoufalstvím, mezi dopingem prostřednictvím malých radostí a hlubinou naprostého vyčerpání.

Síla Němých tajemství se však nevyčerpává jen pouhým popisem situace postav či dynamickou formou vyprávění. Jde hlavně o postavy. V rozhovorech s různými tvůrci občas důraz kladený na postavy působí falešně, protože to ve výsledném filmu nenajdeme. Prostě se to kdesi v procesu vypařilo. Tady ano. Postavy mužské jsou záměrně poněkud jednorozměrné či v příběhu plní čistě funkční roli těch, kteří posouvají děj.

O to větší prostor dostalo trio typově odlišných hrdinek a jejich vnitřní posun. Každá z nich má osudově naloženo a stojí na rozcestí, zda před vzniklou situací uteče, stáhne se do vzpomínek a minulosti, anebo se s tím navzdory šrámům popere. A je super pozorovat, jak to Janě Plodkové, Mileně Steinmasslové a Magdaléně Borové jde v sólových akcích i souhře a na jejich postavách jde až do konce filmu objevovat nové polohy a vrstvy.

Trochu zamrzí, že se film při jednom odhalení hlouběji nevěnoval Martinovi a čas před úrazem je v jeho případě zobrazen příliš málo (víc nemůžu prozrazovat), ale možná to jako slabinu vůbec nepocítíte. Němá tajemství se opravdu povedla, je to film herecký a vtahující, působí sebevědomě i procítěně. Bylo by super, kdyby podobně zdařilé a produkčně ošetřené projekty nebyly výjimkou z pravidla, ale postupně se (zase) staly standardem. Na ten evropský rozhodně dosáhneme.