Italského režiséra Giuseppe Tornatoreho mám rád a jeho styl, kdy se nestydí ládovat do diváků nostalgii a melancholii, mi popravdě hodně sedí. Bohužel s jeho novinku Nejvyšší nabídka, která údajně dokázala dojmout i ty největší tvrďáky, mám pár celkem zásadních problémů. Ale od začátku.

Prakticky celý film strávíme se stárnoucím odborníkem na umění, samotářem a ne zrovna milým chlapíkem Virgilem Oldmanem, který je najatý, aby udělal odhad obří umělecké sbírky patřící tajemné Claire Ibbetson. S tou se dlouho vůbec nepotká a komunikují jen přes telefon, ale brzy se ukáže, že mladá dívka trpí podivnou fóbií a nedokáže být ve společnosti jiných lidí, kteří ji doslova děsí. I přesto se mezi dvěma neobvyklými hrdiny něco zajiskří.

Proměna Virgila Oldmana z nesympatického starého morouse, který se za celý film usměje možná tak dvakrát, v chlapíka, jenž se snad poprvé v životě cítí skutečně šťastný, je na Nejvyšší nabídce asi to nejzajímavější. Jde o poměrně zajímavou postavu, na jednu stranu ho budete litovat a fandit mu, na druhou se člověk jen těžko smiřuje s faktem, že je to do značné míry nesympatický snob. Ale Geoffrey Rush ho hraje doslova božsky a především on se zasloužil o to, že se film dokáže divákům dostat pod kůži. No a taky pochopitelně pomáhá hudba Ennia Morriconeho.

Giuseppe Tornatore s jistotou sobě vlastní servíruje divákům svět plný nádherného avšak do značné míry nedotknutelného umění a díky tomu působí Nejvyšší nabídka jako hodně chladný film. Je to logické, protože podobné je to i s hrdinou, ale zkrátka jsem měl celou dobu pocit, že mě tvůrci nechtějí pustit dál, i když by mohli. A v kombinaci se snadno prohlédnutým závěrečným zvratem, který jsem osobně odhalil asi tak ve třetí minutě a pak na něj jen čekal, to celkovému dojmu hodně podráží nohy. Protože nic víc než dvouhodinovou proměnu hlavního hrdiny a rádoby překvapivé vyústění děje Nejvyšší nabídka nenabídne.

Ale možná jsem už jako divák moc cynický na to, abych si dokázal užít prostinký romantický příběh starého chlapa s kyselým ksichtem, jenž se pohybuje po nádherném domě plném nádherných věcí a zbytečně přemýšlím dopředu a pátrám, kde mě bude chtít režisér podrazit. Pokud  ovšem chcete vyrazit do kina na film, který hezky vypadá a hrají v něm sakra schopní herci, netoužíte u toho moc zaměstnávat svůj mozek a chcete si jen užít pěkné obrázky a hudbu, tak vás Nejvyšší nabídka nezklame. V rámci Tornatoreho filmografie jde ovšem bezpochyby o slabší kousek.