Minutku a půl s nástřelem nového Wima Wenderse otvírá sebestředný aplaus na otevřené scéně – to abychom věděli, že Wenderse pozvali do Cannes a nejspíš padli na kolena a poklonili se tak jeho filmařské božskosti. Jak trapné. Zvlášť když následující ochutnávka není ani trochu zajímavá. Netvrdím, že ten film bude špatný, byť si o záplavě titulů o nalézání sebe sama myslím svoje (zvláštní, že v pasti stále stejných námětů se točí hlavně ti nespoutaní, nezávislí aprogramově „nehollywoodští“ režiséři – od Zlomených květin, Bokovky až po Garden State nebo právě Don’t Come Knocing a dál a dál – a prochází jim to), ale trailer, v němž bezradně defilují obrazy z nijak na první pohled úchvatné podívané, ve kterém se můžete chytnout leda ospalé písničky jak z country výběru od Vietnamců za dvě pětky, mi prostě nenamluví, abych si na podzim rezervoval jeden večer jen a pouze pro nového Wenderse. A to rozhodně není nic, za co by měla být tahle ukázka velebena. I když v ní hraje spousta hvězd a povel „Akce!“ vyřvávala žijící legenda kinematografie.