Ve zlatých šedesátých povolily ledy a filmaři si mohli dovolit zpracovat osudy těch, kteří za nás v drsných čtyřicátých bojovali... a kteří pak v ostudných letech padesátých za svou odvahu zaplatili ve vězení. Jizvy národa natírají Nebeští jezdci o poznání štiplavější mastí než Svěrákovský Tmavomodrý svět, jenž prostě musí být v souvislosti s Polákovým dílem zmíněn - jak pro svou tematickou spřízněnost, tak i kvůli tomu, jak hojně si půjčuje z Jezdců některé motivy a propriety, psíka nevyjímaje. Svým charakterem se oba snímky zásadně odlišují. Zatímco Tmavomodrý svět reprezentuje to nejlepší z „velkofilmového“ řemesla hollywoodského střihu, jež se snadno polyká i tráví, Nebeští jezdci jsou projektem výrazně nekompromisnějším, osobitějším a snad i proto dráždivějším.

Osudy českých letců jsou líčeny ve fragmentech, v epizodkách, v krátkých výjevech z války, tak jak je do scénáře vepsal Zdeněk Mahler. Není to jemná, hladce klouzající narace svěrákovského typu, která je při své kompoziční přehlednosti a předvídatelnosti vlastně docela bezpečná a konejšivá. Anabáze Nebeských jezdců je o poznání bezútěšnější. Je to příběh lidí vytržených ze svého běžného prostředí, kteří v cizí zemi a s cizím vojákem za zadkem brázdí oblohu, zatímco na ně naprosto samozřejmě a bez velkých řečí dopadají všechny ty ztracené lásky, skony kamarádů a hrůzná zranění. Bez hrdinských fanfár, bez patosu, ale i bez okázalé deprese. Nebeští jezdci jsou skličující právě ve své nenakašírovanosti, v tom, jak hrůzy války naprosto nenásilně a „přirozeně“ ničí životy lidí do ní namočených. A nikdo před nima neuhýbá očima, ani pro ně teatrálně nelomí rukama.

Pocitu oné samozřejmosti, s jakou přicházejí špatné zprávy (kterým se ve válce nikdo nevzpírá), by pochopitelně nešlo docílit bez přesných herců a precizní výtvarné stylizace, při níž naplno vyznívají i poměrně skromné letecké souboje. Nebeští jezdci se nemůžou chlubit manévry ze Star Wars nebo Pearl Harboru, ovšem i to přispívá k jejich tísnivosti. I herci v nich spíše podehrávají, často jen nastavují své tváře, aby se do nich vepsaly pohnuté osudy. Výjimkou je samozřejmě Jiří Hrzán, jenž z role extrovertního Prcka nabíjí film svou živelností.

Prckovy fórky se - stejně jako geniálně symbolické finále - zalíbí okamžitě. Niterné emoce a tragické historické souvislosti („Budou nás vítat...“) vás však doženou později. A natrvalo zůstanou.