Nebeská brána: V.I.M.
17:00 | 13.08.2023 |
Michael Cimino natočil sedm filmů. Pozornosti se ale dostává jen dvěma: v pořadí druhému Lovci jelenů, který ho tak říkajíc udělal, a třetímu snímku, aktuálnímu VIMku, který ho v Hollywoodu dostal na černou listinu. Pověst Cimina jakožto obsedantního perfekcionisty, který se nedokáže vejít do rozpočtu (původních 12 milionů dolarů nabobtnalo na 44, film vydělal méně než desetinu) a zruinuje studio United Artists, zastiňuje skutečnost, že Nebeská brána je pozoruhodný film. Vším. Poněkud hysterickou reakci dobové kritiky, která snímek označila za katastrofu roku, postupně obrousil čas a o tři dekády později vizuálně strhující epos o monstrozitě a děsivě nádheře amerického snu otevíral festival v Benátkách (2012).
Finanční neúspěch Nebeské brány měl každopádně v Hollywoodu širší dopad a ukončil rozvolněný výrobní model, který do popředí stavěl auteurskou vizi, nicméně nebyl příliš kompatibilní s pojetím studia jakožto převodníku na rozmnožování vložených investic. Dekáda před Nebeskou bránou nám dala mnoho úžasných filmů, jejichž genialitě se dodnes obdivujeme (aka „this is cinema“), ale ze zpětného pohledu je jasné, že časté potíže s dodržováním rozpočtů, termínů, denních natáčecích plánů či extrémní podmínky vzniku musely být pro představitele studií značně vysilující. Uvedení filmu v roce 1980 se taky potkalo s „fenoménem ´77“, kdy se těžiště kinematografie postupně posouvalo jinam.
…ale zpět do Wyomingu mezi přistěhovalce, osadníky a pistolníky. Z každého záběru Nebeské brány dýchá láska k filmu a až spásný rozměr kinematografie. Od prvního okamžiku uchvátí úžasný worldbuilding – jak u některých snímků máte dojem, že za kulisami všechno končí, tady vše působí neuvěřitelně opulentně, hmotně a reálně. Cimino si dává načas a vyprávění nijak neuspěchává. Zřejmě někde tady mají původ legendy o tom, že již šestý den natáčení byl nikým nekorigovaný tvůrce pět dnů pozadu. Vezměte si jen scénu příjezdu vlaku do města Camper, která je oddalovaným diváckým orgasmem: vystupování z vlaku, rozhovor Jima s Cullym, vír města – k prvnímu incidentu, který teprve předznamenává hlavní konflikt, dojde až po bezmála 40 minutách budování světa.
V prvním plánu Nebeské brány sledujeme tragický milostný trojúhelník Jima, Elly a Natea (v hutném podání Krise Kristoffersona, Isabelle Huppert a Christophera Walkena), postupně však na síle nabývá esenciální westernová Americana – osidlování nových území, vznik společnosti z násilí, rostoucí moc korporací i jednotlivců. Cimino ilustruje ideu tavícího kotlíku kultur (slyšíme mj. polštinu a slovenštinu) a leckdy to není příjemná podívaná – nekonečný proud přistěhovalců z Evropy hnaných snem o lepších zítřcích provází teror a všechny poklesky, jakých je člověk schopen. Bohatství Ameriky přelomu 19.-20. století vyrůstá nejen z přičinlivé práce, ale i z krve bezejmenných a zapomenutých. U některých výjevů Cimina zjevně inspirovala slavná díla realismu (třeba obraz Burlaci na Volze), jinde předjímá události budoucí (holokaust). Dostáváme sice nepřesný obraz skutečných událostí tzv. Jackson County War, ale komentář k „duchu Ameriky“ je to stále velmi výmluvný.
Nebeská brána hollywoodské kinematografie se Michaelu Ciminovi na chvíli do široka otevřela. Na opulentní gangsterku z newyorské Čínské čtvrti – Rok draka – se mu ještě podařilo sehnat slušný rozpočet a vycházející hvězdu Mickeyho Rourkea, ale i tahle „variace na Kmotra“ dopadla co do výdělků neslavně a pro Cimina nastoupily chudé roky. Ty mu umožnily toliko útrpné přežívání na okraji systému, a produkci z kategorie B a C. O podmínkách, kde by mohl uplatnit svůj vybroušený smysl pro široké scenérie a velký detail si už mohl nechat jen zdát.
Říkám si, jakou pro něj asi byla satisfakcí zvýšená vlna zájmu v letech před smrtí a nabídka Criterion Collection na ultimátní vydání jeho „slavného failu“. Nebeská brána je vypiplaný a svůdný film, kterému na vaší pomyslné poličce dohnaných restů kinematografie bude patřit čestné místo. A je fajn vidět, že odvaha podívat se do soukolí jménem Amerika je v Hollywoodu i po 40 letech stále silná (viz Oppenheimer nebo Zabijáci rozkvetlého měsíce).
P.S. K posouzení kvalit si sežeňte verzi z Criterionu o délce 216 min.
P.S.S. Scénu čtení seznamu smrti v komunitním stanu Nebeská brána považuji za jednu z nejsilnějších v dějinách kinematografie.
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
Zapomenuté heslo
Přihlášení
Registrace
- Komentovat a hodnotit filmy a trailery
- Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
- Vytvářet filmové blogy
- Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
- Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry
Pravda, je to monumentální historická freska, kterou táhne hodně nahoru výprava, kamera a OST a své režijní mistrovství Cimino prokáže zvláště v posledním aktu u rozmáchlých bitevních scén (raději asi příliš nebádat nad tím, kolik zvířat a kaskadérů/komparsistů eventuálně přišlo při natáčení k nějaké úhoně). Problémem ovšem je, že než se k němu Cimino dopracuje (a spolu s ním i divák), čeká jej opravdu dlouhá cesta plná překážek. Prolog i epilog neřeknou divákovi vůbec nic, milostný trojúhelník moc nefunguje, to samé platí o pomyslném rivalství mezi oběma přáteli/soky, postavy obecně mi byly celý film dost ukradené a děj se do proklamovaného osudového střetu s najatými střelci plácá odnikud nikam s neustálými odbočkami jinam, které vážně jen natahují celkovou stopáž.
Jako fanoušek zvlášť dlouhých filmů jsem až doteď zastával tezi, že studiový zlozvyk krácení filmu bez ohledu na fakt, že takovou dějovou kastrací úplně ztratí své kouzlo (nebo dokonce přestane dávat smysl), je filmový zločin (viz o pár let mladší Leoneho gangsterský epos, který stran nejrůznějších verzí stopáže dopadl podobně neslavně), ale Cimino mě tady přesvědčil, že opačný extrém, tj. ponechat egomaniakovi (pokud tedy nemá na režisérské stoličce jmenovku Kubrick nebo Leone) absolutní kreativní svobodu, může být podobný nerozum. Historická a kulturní důležitost snímku je nezpochybnitelná, ale tenhle "hrobník" UA, Nového Hollywoodu a do značné míry i Ciminovy kariéry se mi do vkusu příliš netrefil a vlastně úplně chápu, proč ve své době nezabodoval.