Dostojevského Idiot bývá řazen k proudu kritického realismu, k němuž ostatně neměli daleko ani filmaři československé nové vlny. Inteligentní a jízlivá kritika dobových poměrů měla své místo v Rusku 60. let 19. století i Československu o celé století později. Jiná doba, jiné médium, jiné stylistické volby – přesto jsou díla Dostojevského, Formana či Chytilové díky nekompromisnímu zobrazení lidské malosti dodnes aktuální a chytlavá. A právě na těchto bytelných základech postavil Saša Gedeon svůj druhý snímek, který byl posléze oceněn pěti Českými lvy a vyslán do oscarových bojů.

Jeho debut Indiánské léto, který se jen s odřenými ušima přehoupl přes hodinovou metu celovečerní stopáže, naznačil nejen zrod talentovaného filmaře, ale i jeho klíčové atributy. Návrat k poetice 60. let, neopulentní, leč výrazná forma a téma dospívání, k němuž se lze snadno vztáhnout – to vše zajistilo Gedeonovi výrazný otisk v tuzemské porevoluční kinematografii. I svým druhým dílem si odvážně zabalancoval na hraně chcípáckých filmů, které koncem 90. let rozviřovaly debaty ohledně směřování soudobého českého filmu.

„Je zvláštní vidět člověka, ve kterém je všechno docela správné a krásné, a on se to rozhodne rozbourat a zpřeházet, protože tolik touží být šťastný.“ Pavel Liška v roli nevinného Františka nenápadně oblékl rubáš knížete Myškina a ukázal, že pro čistotu a nevinnost není ve společnosti místo ani 130 let po Dostojevském Idiotovi. V tomto případě se neposkvrněný mladík ocitne uprostřed vztahovém čtyřúhelníku, jehož jednotlivé vrcholy jsou spojeny až příliš nebezpečným předivem vztahů.

Vedle začínajícího Lišky se představilo i hvězdné kvarteto ve složení Anna Geislerová, Tatiana Dyková (tehdy Vilhelmová), Jiří Langmajer a Jiří Macháček. Jejich vztahová zápolení a nedorozumění plynou především z neschopnosti vyrovnat se se sebou samými, čímž Gedeon trefně vystihl nejen ducha doby, ale celé generace mladých dospělých, nesoucích si hluboko ukrytá traumata a nejistoty, na něž neexistuje jednoduchý lék. Jen díky životem nepoznamenanému Františkovi je tomuto pachtění jinak zcela obyčejných figur nastaveno zrcadlo – bohužel však takové, o něž oni sami nestojí.

Gedeon vypráví nenuceně, uvolněně, nechává děj plynout s až provokativní samozřejmostí, s níž dění kolem sebe přijímá František. Jeho vykořeněný charakter stojí za místy až absurdními dialogy a víceznačnosti mnoha scén i celkového vyznění. Tomu však dominuje melancholická atmosféra, podpořená citlivou kamerou a nezapomenutelným hudebním motivem. Už tichý úvod, který se téměř deset minut obejde beze slov, přenese diváka do zvláštního, a přitom tak obyčejného světa těžko uchopitelných mezilidských vztahů, jenž sice dobře známe, ale často před jeho křehkostí raději zavíráme oči.

Vzhledem k tomu, že Gedeon už další snímek nenatočil, zůstává jeho tvorba spojena s postupným celospolečenským opadáním naděje během 90. let. A možná je to tak dobře – právě do tohoto období, částečně posmutnělého, částečně vykloubeného, totiž Návrat idiota ideálně zapadne. Na rozdíl od mnoha jiných, mnohem ambicióznějších kousků si jej však stojí za to připomínat, neboť vystihuje nadčasové hodnoty, podle nichž však dokáže skutečně žít jen málokdo z nás.

Rozhovor s producentem Návratu idiota Pavlem Strnadem: