Příjemným problémem těch nejlepších trilogií je to, že se těžko rozsuzují jejich jednotlivé kapitoly. Jeden stojí za druhým Kmotrem, druhý nedá dopustit jen na Dobyvatele ztracené archy, třetí si nenechá rozmluvit Návrat krále (všechny z nich nechápu :-). Terminátoři i X-Meni mají v tomhle směru strategickou výhodu, Návrat do budoucnosti jim přesto závidět nemusí. Podobně jako Star Wars má i tenhle úspěch „Spielbergovské větve“ v Hollywoodu 80. let jednoznačný vrchol, a přesto působí jako dokonale kompaktní trilogie, bez jejíchž druhých a třetích dílků by archiv filmového fanouška nebyl kompletní. Mount Everestem téhle série o cestování v čase je samozřejmě snímek, v jehož profilu se nacházíte. A to celkem bez debat. Ne že by na něj ztrácela jak futuristická dvojka, tak i westernově vyladěný finiš celé trilogie, ale Návrat číslo 1 tu byl jednoduše první (jak šokující) a sequely už pouze čerpaly z jeho fungujících elementů, když je nasazovaly do neokoukaných prostředí a minizápletek. Nejdůležitější prvky přitom osahala už úvodní kapitola, která vyznačila i autovou čáru, za níž se hračičkování Zemeckise se Spielbergem už tlačit nebude. Zlatí rošťáci amerického filmu laškovali s časovými paradoxy víc než děti v Disneylandu s živým Myšákem Mickeym a naším štěstím je, že když už se rozhodli neopustit půdorys nenáročné a přímočaře vtipné zábavy, dokázali se na tomhle prostoru orientovat tak dokonale, že by si z nich měli i dnešní popcorňáci brát příklad. Starý známý nápad se sice proměnil v noční můru každého profesora fyziky, který řeší putování na časové přímce přes Einsteinovy rukopisy, ale stejně tak i v ráj každého mladého klučiny, jenž si nepřestál hrát s autíčky a obdivovat Terminátora.

Důvodů proč místo bratrancových pornokazet sjíždět právě Návrat do budoucnosti není málo: 1) Dokonale sympatický hrdina, který je jednak dost cool na to, abychom chtěli být jako on, a zároveň přiměřeně normální, tak aby nám připadal jako vtipnější kluk ze sousedství. 2) Šmrncovní otisk sci-fi, který povoluje uzdu fantazii, ale zároveň nesklouzává k abstraktnímu filozofování nebo přílišné vědeckosti. 3) Absolutně svižná režie, která je sice v každém okamžiku učesaná, nicméně nikdy nezatuhne u bezpohlavní rutiny. 4) Nijak důvtipně napsané, ale skvěle obsazené i zahrané vedlejší roličky, které si i přes určitou šablonovitost zamilujete (zlý Biff, roztržitý profesor Emmet Brown, uťápnutý tatík). 5) Kytarové sólo. 6) Výjimečná ukázka vtípků a hlášek jako motoru hollywoodské zábavy v „easy“ stylu („Jsi moje fátum…“;„Chucku, tady tvůj bratranec Marvin Berry…“). 7) Chytlavý hudební motiv ze šanonů Alana Silvestriho, jehož několik málo tónů stihne spustit nostalgické vzpomínání. 8) Michael J. Fox v životní roli!

PS: Jeden z filmů, které jsem si zamiloval s dabingem. A nikdy se nesmířil s jeho novou verzí...