Můžeme si myslím na rovinu přiznat, že se Tom Cruise chová v civilu trochu jako ... inu jako hovado. Scientologie, placenta, bulvár, Katie tam a Katie sem, s Nicole se hned rozvedem. Ehm. Cruiseovo počínání vyvolává polemiky o duševním zdraví některých celebrit, i po všech úšklebcích kvůli rolím pitomoučkých hezounů (viz gay volejbal v Top Gun) i po mnohých výpadech proti žíle uprostřed čela, která nabíhá při každém z jeho přepálených výlevů (vzpomeňte Jerryho Maguirea nebo Posledního samuraje), mi ale Cruiseova věčně mladistvá tvář evokuje hlavně sebejistý herecký projev ve vážnějších hereckých polohách. Stačí aby se Tom zbavil image fešáka pro puberťačky a vyrůstá z něj pan herec, jemuž v Collateralu, Magnolii i zpropadeném Mission: Impossible III snadno zbaštíte každý emocionální záchvěv.

Narozen 4. července věčným Cruiseovým kritikům samozřejmě navždy vymlátil z ruky argumenty. Věrohodný přerod z mladíčka v trosku a z trosky v aktivistu byl totiž pro biografii Rona Kovice nezbytností, jíž se podařilo nejen naplnit, ale i povýšit na svébytnou kvalitu, kvůli které se Stoneův snímek skloňuje v učených publikacích. Samozřejmě, zoufalství i plaménky naděje odrážející se v Cruiseových očích jsou jenom opěrným bodem pro vyprávění samotné. Oliver Stone jej pojal v podstatě velkofilmově, když Ronův život nastínil od útlého dětství až po finální satisfakci. Nijak objevný přístup, řeklo by se. Jenže v dané době se u kritických válečných výpovědí ještě nechroupal popcorn měsíc co měsíc. Vietnamské trauma ještě nebylo propráno horem spodem, ba naopak, když se mělo léčit, popíralo se spíš Rambovou silou a znovuvštěpováním víry v neotřesitelnou Ameriku nežli pokorným počítáním ztrát. Stone, nadopovaný v danou dobu úspěchem Čety nebo Wall Streetu, symbolicky stlačil všechny bolesti do těla jednoho padlého muže. Ukázal jej jako škvrně, jemuž maminka předpoví velké věci, naivního štramáka, co se mazlí se svou životní láskou, zbědovaného invalidu, ale i muže, který nakonec zvedl hlavu a bojoval za správnou věc.

I bez odrazu americké vlajky na Cruiseově tváři, jakožto i bez „narození“ datovaného na Den nezávislosti, by se Kovicova biografie řadila mezi oslnivé fresky, které ukazují to nejkrásnější z amerického filmu. Excelující kameraman Robert Richardson dodal každému záběru patinu „velkopříběhu“, stejný dojem podtrhuje i hudba Johna Williamse. Narozen 4. července je navenek nádherně ryzí plod hollywoodského systému, uvnitř si ale schovává rvavost a až urputnou upřímnost. Zapomeňte proto na polopatickou Četu. Ron Kovic se sice tváří, že mluví jenom za sebe, o Vietnamu, Americe, válce a vlastně celém lidském pokolení toho však napovídá hrozně moc. I když má ústa zavřená a mysl zajatou vzpomínkami a blesky fotoaparátů.