Filmy Romana Polanského děsí diváky už notnou řádku let. Ve filmech Rosemary má děťátko a Hnus se Polanski rozhodl své diváky strašit hned několika atributy, které bychom dnes v hororových filmech hledali jen těžko. Jakási netečnost a nevyzpytatelnost okolí a městského prostředí, to vše hrálo v obou těchto děsuplných snímcích velkou roli. A pomyslnou trilogii zvrácenosti lidí vůkol završil oceňovaný režisér maličko zapadlým snímkem s názvem Nájemník, kde dal těmto prvkům zdaleka nejsilnější důraz, přimíchal do toho trošku Kafky a na svět se tak dostalo podvratné dílko s mohutně děsuplnou atmosférou.

Premisa by přitom mohla připomínat náš Kulový blesk, neboť hlavní postavou Nájemníka je polský imigrant jménem Trelkovsky, jenž se chce nastěhovat do bytu na pařížském předměstí. Není žádnou náhodou, že role protagonisty se chopil sám Polanski, který díky tomu mohl do příběhu vetkat autobiografické prvky a jehož nevinný obličej se pro roli rozpadajícího se hrdiny náramně hodil. A je to rozpad opravdu parádní, neboť Trelkovsky se po nastěhování dozví, že nájemnice, která v bytě sídlila před ním, za záhadných okolností skočila z okna a v nemocnici bojuje o život. A Trelkovsky se rozhodne ji navštívit, čímž se rozjede sled bizarních a nepředvídatelných událostí a setkání, z nichž vám bude velmi úzko.

Polanski znovu dokazuje, že je to mistr děsu. Kafkovská inspirace je tu jasně patrná, paralely se Zámkem či Procesem lze hledat velmi snadno, neboť nejděsivější na celém příběhu je postupující odevzdanost hlavního hrdiny, který se pod nepochopitelným nátlakem ze strany postupně hroutí do sebe. Zjišťuje totiž, že jeho sousedé v omšelém činžáku se chovají zatraceně podivně, po chodbách ho doprovázejí nevysvětlitelné jevy, podivná zjevení ho budí ze sna, ve zdi někdo nechal vypadnutý zub a v ryze hitchcockovském duchu z okna pozoruje roztodivné kreace ostatních nájemníků. 

Právě ona až lynchovská neuchopitelnost a nevysvětlitelnost okolních jevů je to, co je na gradujícím ději nejvíc děsivé. Trelkovsky je vystavován podivným okolnostem a setkáním, ale nikdy není schopen proti nim nic dělat. Divák je tak podobně jako samotný hrdina vystaven velmi trýznivému vývoji, kdy by pro vlastní psychické zdraví nutně potřeboval, aby protagonista zasáhl a konal, ovšem jeho submise a postupná samsovská proměna je čím dál nevábnější a budí strach i vztek.

Ve svém zaměření na jednoho hrdinu však Polanski dovede satiricky glosovat celospolečenské fenomény. Strefování se do neochoty vybočovat z davu a totální konformity je jasně patrné, zanesení těchto štiplavých komentářů do špinavé bytové jednotky, která postupně v hlavním hrdinovi i divákovi probouzí ty nejnižší pudy, sílu těchto sdělení však ještě více násobí. Sledovat jednání sousedů, kteří svou kontrolou nad hlavním hrdinou a neochotou přijmout odlišnost čím dál víc tiše dominují, je na pěst. Trelkovsky však nedělá nic a postupně míří k pádu na dno.

Polanski dokazuje režijní virtuozitu i tím, jak dovede překlápět děsivě paranoidní situace v až surrealistickou komedii. Některé momenty, v nichž je napětí vyšponováno na maximum, totiž svou prostořekou absurditou opravdu vybízí až k smíchu. Ten se však postupně vytrácí s tím, jak zdánlivě nesmyslný děj spěje ke svému nesmírně děsívému vyústění. A když se zdá, že divák nemůže být více zděšen, přikročí Polanski k násobení daného efektu zvraty, které by divák jen těžko čekal. Závěrečných pár vteřin pak velmi zdařile shrnuje celý děj a poslední vjem, který diváka vyprovází k titulkům, z uší nemůžu dostat už hodně dlouho. Krásně děsivý film, který je pro sychravé propršené podzimní večery jako dělaný.